zpět do rubriky Z divadla

Nejen Jan Neruda stále živý

Pročítal jsem si Nerudovy divadelní reference ze 60. let XIX. století, což je, počítám-li správně, kolem 150i let, a zjistil jsem k svému údivu, že k podobným postřehům můžeme dojít, nejsme-li slepí a hluší, i dnes. A dokonce i na představeních divadla tak slovutného, jako je Krytové divadlo Orfeus. Stačí dosadit jiná jména a jsme doma.

Cituji:

… Když pan Kolár st. na jeviště vystoupí, sledujeme první slova jeho s jakousi ouzkostlivostí, ač jsme se již dosti často přesvědčili, že padnutí úlohy pod prkna je u něho pravidlem, opak výminkou. Takové mrhání vynikajícího talentu jest skutečně nesvědomité; jedna brilantní úloha za rok není ještě protiváhou ostatním hrám chatrným, ano činí nám tyto tím strastnější. Opět jsme slyšeli celou škálu neartikulovaných zvuků a zhmožděně a nesrozumitelně pronešených vět, domácí to prostředky herce neznajícího úlohy.

… As po dvanácté klademe již slavné regii skromnou otázku, je-li potřebí, aby se za meziscénní oponou tak příliš hlasitě /…/ komandovalo.

… Divadlo bylo přeplněno. Podotýkáme zde, že jest povinností orgánů k udržení pořádku určených, aby netrpěli, aby obecenstvo třemi akty z lóží nebo odkudkoli dětským křikem týráno bylo. …

… A když náš český „Dudák” v pondělí pronesl: „Já už to nevydržím“, podobně pomyslili jsme sobě též a oputili hned po 2. jednání divadlo.

Pan Kolár st. nás tak mocně dojal, jak asi nás dojímá mocná zřícenina. Ano, pan Kolár stárne velmi rychle, brzy již bude velmi slabým.

Slečna (Malá) hledí ještě více k rozvinu svého vpravdě krásného hlasu než k rozvinu myšlénky, více ku rozvinu zvukovému vůbec než myšlenkovému.

Dovolávání se přírody a tedy pravdy je ovšem již stará píseň, hudem ji však dál a opakujeme stále, že nechcem slyšet pouze třeba pěkné modulování hlasu, nýbrž myšlénku…

… V době vyvinulo se tolik vad, kterými divadlo české churaví a které teprvé odstraňovati se musí, že z mnohého talentu nevyvinulo se více než pouhá manýra. Hlavní ráz této manýry jest úplná nepřirozenost, kteráž dosáhla také výšky, že přirozené okamžiky jsou co nejřidčí a že, béřeme-li onu nepřirozenost za české dramatické umění, okamžiky ty se nám skoro co neumělecké objevují. Nepřirozenost jeví se hlavně v deklamací a tu musíme věru říci, že deklamací mnohých herců českých není ani česká…

zpět do rubriky Z divadla