zpět do rubriky Z divadla

Pojednání o pařížských divadlech

(určené těm, kterým se u nás nelíbí)

Vážení diváci!

Čas od času se setkáváme s jistými výhradami proti vzhledu našeho divadelního klubu, kterým je Krytové divadlo Orfeus. Vědomě nechceme být obrazem tohoto zbytečně přetechnizovaného, odlidštěného světa, do jehož náruče se řitíme jako bezhlavé stádo, neuvědomující si hrůznost této cesty do budoucna. Jen pro zajímavost jako perličku uvádíme, že naše divadlo již několikráte navštívil inkognito i arch. Lukeš a nedal najevo žádnou nevoli! Že ani my se ovšem nevzpíráme pokroku v mezích zdravého selského rozumu, se můžete přesvědčit ve srovnání s referencí o stavu pařížských divadel, jak je z Paříže do Tribuny zaslal v r. 1923 Jaromír John (vlastním jménem Bohumil Markalous, nar. r. 1882 v Klatovech, zemřel 1952 v Jaroměři, český spisovatel, novinář, středoškolský a vysokoškolský učitel, výtvarný estetik, výchovný pracovník a výtvarný kritik).

Pařížská divadla

/.../ Herci a zpěváci v prvním francouzském divadle (Garnierova Opéra) nemají ve svých šatnách ani umyvadel s vodovodem, záchody jsou jako v hotelech pátého řádu, samety sedadel jsou odřeny, těžké záclony krásného foyer se rozpadávají, zrcadla slepnou a architekt potřebuje čtvrt milionu franků, aby napravil aspoň hlavní nedostatky a trochu zmodernizoval scénu.

Však poměry v Comédii a jinde nejsou lepší.

Sám jsem byl svědkem v Comédii, v přestávce, bouřlivé scény, neboť tu je v prvním poschodí jediný klozet pro celé divadlo, společný pro pány i dámy, a stál tam zástup chudáků z posledních míst na galerii jako dam v lóži v přízemí s brilianty a kožešinami a pánů ve smokingu.

Všichni chtěli.

A dobrá paní, která tam slouží, ztratila hlavu, chtěla popohnat tempo, a tak jsem ji viděl, jak bušila na zamčené dveře a volala: „Slečinko, dělejte, copak si myslíte, tady jich čeká ještě mnoho…“ a nabízela těm pánům a dámám, kdož byli zvláště netrpěliví – pipi, tj. nočníček.


Kdož přijedeš do Paříže a půjdeš do divadla, nedej se svést lákáním vestiérky a nedej si zimník a klobouk do šatny. Dostaneš ho zpět ve stavu asi jako jsme dostávali vojenské mundůry z desinfekce.

Šatny v našem smyslu jsou v Paříži věcí neznámou. Šaty v pařížských divadlech házejí šatnářky na sebe na židli, zřídka věší na hák, nejčastěji však balí šaty do balíčku, ováží provázkem s číslem a umístí na poličce.

Proto seď raději na svém místě v klobouku, zimníku a s holí či deštníkem, dělají to tak všichni,


Váš dopisovatel není milionář, a proto se mu už velmi nechce do většiny pařížských divadel na laciná místa ke stropu, kde je buď zima nebo nesnesitelné dusno, kde se lidé, těsně sraženi v úzkých sedadlech na koudeli (voskované plátno sedadel je potrháno) paří, každý na klíně svou hromadu pláště či zimníku, kde to tebe špičkami bot kope soused z vyšší řady a kde sám pošpiníš botami blůzu dámy pod tebou, nechce se do té zapocené tísnivosti, tělo na tělo, jaké je na lavičkách s místy neoddělenými, kde administrace rozpočte deset míst a ono se směstná s těžkostí devět osob, načež desátá se ne a ne fyzicky zasunout, ač všichni pomáhají, z čehož jsou věčné hádky a scény, jimiž se baví a do nich zasahuje legračně celé divadlo.

Však co říci, když sedíš v temné, neosvětlené kukani posledních lóží na čtvrt židle, poněvadž soused nic nevidí a vtiskne se na tebe, že je řada míst, kde nevidíš pro sloup a nemáš kam uhnout, nebo jsi-li po straně, nevidíš ani osminu jeviště, či kde prostě nevydržíš pro spousty blech jako já v poslední avant-scéně nalevo v divadle Antoin.


Je to všechno utrpení, a nadto řada nepříjemností, neboť někde začínají představení až třeba půl hodiny po ohlášeném začátku, kdy už celé divadlo bouří a rytmicky dupe do podlahy: buch, buch, buch – bum, bum, bum – a elegantní staří pánové v první řadě křesel v přízemí mlátí holemi a deštníky do plechu světel, rampy a nápovědovy budky, pak se obecenstvo trousí i půl hodiny po početí hry a po každé přestávce, jsou sedadla, kde nemáš minutu klidu, pořád pouštíš tam a zpět, a když se ještě k tobě vrátí uvaděčka, že jí dal za uvádění málo, jen 50 centimů, když je celé první jednání někde pořád nedorozumění s čísly sedadel, hádka, zakročování, protesty a hrozby, konečně když je na těch lacinějších místech kolem tebe zábava a milenci se pusují a dámy si povídají, soused si tajně pokuřuje cigaretu, zajde ti chuť vidět to či ono a tak zbudou dvě, tři divadla, kde je snesitelně, ba dobře.


Stav většiny pařížských divadel je špatný, o tom není pochyby, že není peněz na úpravu – je pravda, že však lecčemus dalo by se odpomoci při dobré vůli a méně „komerčním duchu“ Správy divadel, je nabíledni.


Tolik tedy, vážení diváci, k přepychu, jehož se vám dostává v našem Krytovém divadle, v porovnání s pařížskými divadly v roce 1923.

zpět do rubriky Z divadla