zpět do rubriky Z divadla

K devadesátinám Ludvíka Kundery
Co (často) zbývá z básníka…

Tak mi řekněte, jak vměstnat do třiceti řádků a jedné básničky devadesát let plodného života Ludvíka Kundery a k tomu ještě dvě hodiny slavnosti, která se odehrála 17. března v rajhradském památníku písemnictví a k tomu přidejme březnový podvečer v Mahenově památníku v Brně, kde Kunderovy verše a texty recitovali brněnští herci…?

Ludvík Kundera, bratranec spisovatele Milana Kundery oslavil v březnu devadesátiny. Se vzpomínkou připojily se denní listy i ČT2, která vysílala pořad z roku 1992 o životě a díle Kunderově. Všeobecně a stručně bylo řečeno tu i onde: Ludvík Kundera je básník, překladatel, esejista, výtvarník, dramatik, literární historik, editor, spisovatel, držitel Státního vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění a Ceny Jaroslava Seiferta a kmenový autor brněnského Atlantisu…Nyní mohli bychom charakterizovat jednotlivé obory, například: překladatel – od Bertholda Brechta má puvoár překládat jeho hry do češtiny, jako literární historik se stal vykladačem díla Františka Halase, spisovatel – jmenujme aspoň jeho knížku o čaji, jako dramatik je autorem několika desítek her, najmě pak Totálního kuropění, hry vzniklé na základě prožitků z nasazení v Reichu, nemluvě o hrách rozhlasových, jako dramaturg působil v Mahelově činohře, a také za časů, kdy neměl povoleno publikovat, tak ve zlínském divadle, a nelze nevzpomenout na spolupráci s brněnským amatérským divadlem X 59 a pak Večerním Brnem a taky se kamarádí s výtvarníky, a výtvarničil, ostatně, všechno to si můžete po celé letošní léto připomenout v Památníku písemnictví v Rajhradě, kde je to vystaveno. A všechno toto je úvodem k drobné úvaze o Ludvíku Kunderovi jako básníkovi. Ony totiž jeho verše povětšinou nejsou jen tak přístupné, ony jsou to tak trochu rebusy, jakž bývají verše moderních básníků. Vůbec to není rýmovaná lyrika, nejsou to ani hříčky dadaistů tahajících slova z klobouku, ani surrealistické vize, jež obé oslnilo Kunderu za jeho mládí. No řekněte:


CHVÍLE

Vím stromy, závěj, mráz
snad ptáky
sotva zvěř

Na sám práh
vstupuji

Dál ne

Nevím stroje, vodu
hudbu jen stěží
někdy snad mlhu
tmu nikdy ne

V samu naději se propadám

Vím sníh

(Hruden, výbor, 1985)


Toto je ovšem jedna z těch srozumitelnějších. (Není zde místo na rozbor, či výklad, na reflexi autorových pochyb o smyslu svého konání). Dokonce si ji dovedu představit i v ústech recitátora. Ovšem, ne každého. Kunderovy básně nejsou většinou určeny pro nedělní chvilky poesie. Recitátorovi nestačí malebný hlas, posluchač nemůže být nepopsaným listem, k rezonanci nestačí toliko cit, či pocit, ale též intelekt, jinak: nevím báseň…Pokud jde o recitátora – po všech zkušenostech s recitací a předváděním Kunderových veršů, ať už o březnových oslavách, či kdy dříve, vím: patrně jediný, kdo je dokáže podat tak, aby měl autor i posluchač radost a byl zaujat a rozuměl, je exbrňan Radim Vašinka, zakladatel divadla X …dnes v Praze se pohybující ve svém divadle Orfeus. Jinak se můžeme obvykle hořce ptát Co zbylo z básníka? Inu, co: písek písmen, bláto slov…

Ladislav Vencálek


Ludvík Kundera s chotí Jiřinkou při březnovém vzpomínkovém podvečeru
v Památníku písemnictví v Rajhradě.


Přetisknuto z brněnského kulturního zpravodaje "Kam".

zpět do rubriky Z divadla