zpět do rubriky Z divadla

Připravujeme:
„Ach, Čechy krásné, Čechy mé
(má duše by se ráda touhou pnula, ale nepne se)“

Léto (byť letos velmi prapodivné) pro nás znamená konec krytového divadelničení. S přibývajícím teplem, lépe řečeno s ubývající zimou ubývá návštěvníků, zvláště těch víkendových. I členové našeho spolku, po většinu roku odsouzení naším hracím pátkem k asketičtějšímu způsobu života, neb mnozí mají svá civilní zaměstnání (musí se i nějak živit), vítají tuto změnu režimu a věnují se přírodnějšímu trávení času.

To ovšem neznamená, že bychom se nepřipravovali na novou sezonu. Než jsme se rozešli do svých soukromí, stačili jsme ještě stihnout první čtenou zkoušku první verze připravované komedie, aby si principál mohl ujasnit obsazení a případně z něj vyvodit i změny ve scénáři, který sepsal. Název je – jak můžete i sami posoudit - velice pumprdentální. Konfrontace romantické minulosti, dokumentované zdramatizovanými výjevy z pověstí o českých hradech na straně jedné a střízlivějším pohledem, vycházejícím z životních zážitků básníka, scénáristy a docenta Jaroslava Vanči je protkána řadou neuvěřitelných dialogů všemožných postav české literatury, Jaroslav Vanča a K.H. Mácha (zapadlý na hradě Houska do ozubí stroje času) se setkají na svých oblíbených hradech, zaplétají se do dějů pověstí, či lépe řečeno principálových pověstí o pověstech, sám Mácha je jimi inspirován k mnoha svým básním, mimo jiné i ke svému chýrnému Máji, objevíme keltské kořeny omamující hudby Plastiků, paní kněžna z Jiráskovy Lucerny v doprovodu sličného mlynáře se v temném lese potká s babičkou z Babičky, Mistr Jan Hus káže na Krakovci, zpřítomní se i Karel IV. s Buškem z Vilhartic, Bílá paní, svatá Ludmila v době, kdy ještě nebyla svatá, možná i pan starosta JUDr. Jančík, četné příšery aj., a vše skončí - nečekaně. Málem jsme prozradili pointu tohoto psího kusu. Vzhledem k náročné výpravě včetně zvířat, čarodějnic, lesa, rytířů, hromů a blesků přikročíme dokonce k prosebnému vyhledávání sponzorů, bez jejichž účasti bychom patrně museli této velkolepé feérii uškodit realizací její chudinštější verze. A chudinských verzí našich komedií už mají diváci plné zuby.

Pokud se tedy mezi našimi příznivci najde velkodušnější a úspěšný a inteligentní podnikatel, který by byl ochoten zvěčnit své jméno či logo své firmy přímo v naší výpravě, je samozřejmě vítán. Jak dopadneme s naší žádostí u firem Škoda, Lidové noviny, ČS aj. dáme vědět. Již se těšíme.

Mějte se hezky přes léto a nashledanou na podzim.

vr – haf


Ve zkušebně, která má podobu dílny (držíme krok se současným vývojem): po létech přijal novou roli i Jiří Sládeček, kdysi miláček dívčího publika, herec Pavel Urík, zběhlý od skinů, zatím poněkud těká, zatímco principál se moří ve snaze zaujmout herce pro kvality textu. Ve zkušebně z úsporných důvodů netopíme, místo šampaňského se občerstvujeme vodou. Jsme chudé divadlo.


Celkovější pohled na přirozeně segregovaný ensemble, jako na autobusovém zájezdu: dámy vlevo, páni vpravo. Herec Sládeček začíná chápat text hry!


Ukazuje se, že herec Škopek neodolal a pudově se vklínil mezi ženskou složku. Zkraje paní Opočenská, pak sl. Chruščová, v čele stolu dvě nové adeptky herectví, sl. Jana Obermannová a Kamila Trnková (také slečna). Ostatní nejsou vidět: Irena Hýsková, Lucie Vašinková, Kamil Kessler, Štěpán Smolík, Jan Lukeš, Miloš Rotter, Pavel Jonák, fotografuje Tomáš Rychlý.


Principál, značně vyčerpaný (hra je dlouhá a pořádně číst umí jen on), se zoufale snaží strhnout kolektiv svým nadšeným projevem.


A daří se mu to: všichni jsou novou komedií nadšeni!



Obsáhlejší ukázka textu, zdaleka ovšem nevystihující jeho celkovou úroveň:


Svatba

2. obraz

(Před chalupou.Lesní ptáci pějí: kukačka, straka, orel apod.)

Sedlák (štípe dřevo a přitom si zpívá): I:Umrem, umrem, ale něviem kedy.:I (Přestane sekat a zatančí si odzemek, a přitom zpívá:) A keď umrem, ležať budem hop, šup, tralala, takto si já zpievať budem hop, šup, tralala. (A pokračuje v sekání. (Ozve se štěkot psů.) Cože se to děje? Sultáne! Tyrle! Ticho buďte!

(Objevuje se rytíř Hynáček s družinou.)

Hynáček (oslovuje sekajícího sedláka): Hola, sedláče! (Sedlák uvidí pána a klaní se. Družiníci ukládají stařenu.) Našli jsme v lese tuto osobu. Nevíš, co je to za ženu? (Sedlák nedoslýchá, Hynáček řve znovu otázku.)

Sedlák (rozpoznává ji po hmatu, zbledne a řve): To je má matka. Proboha, co provedla?

Hynáček (řve): Nic, sedláku. Vedrem zemdlela v bezvědomí, když patrně šla doubravou do vsi na trh. Vezmi ji do chalupy a postarej se o ni. Nejlépe kukuřičnou kaší. Tak alespoň jí touto cestou odplatíš část toho, co dříve udělala ona pro tebe. A tady máš pár grošíků, abys jí mohl přilepšit. A na mé zdraví dej si v krčmě i nějaký ten máz piva! (Rozhazuje po zemi mince. Sedlák s úklonou sbírá mince ze země.)

Sedlák: Bůh ti požehnej, pane, a od této doby navěky se o tobě se bude mluvit jako o hodném a spravedlivém vladaři.

(Pánův průvod odchází, jemu v ústrety přichází nevěsta se svojí družinou. Do děje, zlákán patrně zmínkou o pivu, zcela neorganicky se mísí básník Vanča se svojí průvodkyní Dobromilou. V. turisticky vybaven po způsobu starých tuláku, srolovanou celtu provázkem přehozenu přes rameno, o francouzských holích. Průvodkyně: na zádech ruksak, po boku chlebník, tlustou kuchařskou knihu pod paždím, opatřena i židlí. V. se rozhodl vykonat pouť po hradech svého mládí. Pomáhá sbírat sedlákovi peníze.)

Vanča: Zde. A tu taky. (Podává mu peníze. Zjistí, že je sedlák nahluchlý a tak na něj řve.) Jsem český básník Jaroslav Vanča. A tohle je má průvodkyně Dobromila.

Dobromila (taky řve): Já jsem Dobromila.

Sedlák (taky řve): Á, ona je Dobromila! I pěkně vítám, já jsem český sedlák Votoček. Sedněte si u nás. Dáte si bábovku? (V. s D. s díky odmítají.) É, a cože vy…?

Vanča (pořád řve): Pověz mi, dobrý muži, lze dojíti Pravdy?

Sedlák (taky pořád řve): Kdeže Pravda. Leda Houska. Minul ses právě s dobromyslným jejím hradním pánem. Ale k Pravdě se přes Housku nedobéřeš. Musíš opačně (váhavě ukazuje, přisleplý), přes trní a hloží, je za sedmero horami. Per aspera ad astra. Zde je domov můj. (Bílá paní mu přináší housle a stařec hraje onu píseň o hledání domova. Herec neumí hrát, tahá smyčcem, hudba jde z reproduktoru.)

Vanča (stojí v pozoru, spolu s Dobromilou, a salutují): Děkuji ti, dobrý muži. To mi stačí. (K Dobromile.) Jak podivně mluvil.

Sedlák: Kdo neskáče, není Čech, kdo neskáče, není Čech. A teď mi promiňte, panstvo. Musím odtáhnout matku do chalupy, odpadla hladem a žízní. (Bílá paní odnáší housle, sedlák odvléká matku do chatrče.) Vykročme tedy vesele. (Odejdou.)

Vanča: Ne, ne, milá průvodkyně a opatrovnice, dnes bychom se stěží dobrali Pravdy. (Vzadu nepozorovaně projde zadumaný K.H.Mácha a zase zmizí.) Zůstaňme tady, na tomto hezkém paloučku. (Zabydlují se. V. sedá na židli a dělá korektury jedné ze svých mladistvých básní.) Copak máme dnes k večeři?

Dobromila: Dnes pokračujeme v odtučňovací dietě. Vynikající lahůdkou je postní zelí, které jsem připravila dole u potoka, podle starodávného předpisu z kuchařské knihy od Severína Mladšího: Vyper čistě kyselé zelí a uvař v mírně osolené vodě do poloměkka. (Vanča si mezitím vezme desky se svými básněmi a činí drobné opravy.) Vymačkej vodu, přidej nasekané mandle – ty ovšem nemáme! – a rozinky – ty taky ne – a podus na oleji. Dusit se taky nebude. Na mísu dej krajíčky bílého nebo černého chleba a na ně navrš připraveného zelí. Chleba nemůžu najít. Ale bez chleba je to zdravější.

Vanča (dokončil korekturu): Tak jsem to zatím trochu opravil. O Hazmburku. Můžu číst? (Čte opravenou báseň a přitom večeří.)

Po nadějném jarním lijavci roku devatenáct set
jako by mlaskla kušna Plutónova
zem vzdychla a suť z kužele hůrky
do podhradí sjela
přikryla vesnici po uši, drala se do úst
jak nečekaný vzlyk
přesto
že ještěrky z druhohor prchly z Říše stínů
skrýt se na pevnou hradní skálu
že psíci do bud nevkročili už tři noci předem
a vyli jak básníci
cítící z křtitelnic vždy dušičkové vůně

(k Dobromile) Můžeš mezitím stavět stan.

Nemají-li pozůstalí ze Sodomy koho vinit
nezbyde než zpytovat svědomí
...
...
...

vr – haf


Zcela uvolněni se pak naši bohatší závisláci těší v kuřáckém koutku už na první zkoušku. Vlevo Kamil Kessler

zpět do rubriky Z divadla