zpět do rubriky Z divadla

Pojednání dona Quijota o poezii

O divadelních prázdninách, zbaven prozaických starostí o běh Krytového divadla, rozhodl se principál vyrovnat se s resty v oblasti literatury, které sebou vleče už pěknou řádku let. Inspirován náturou španělských fotbalistů, byť polovina z nich byli zlí Baskové, vylovil ze své knihovny tučný dvojdílný román Miguela de Cervantese Saavedry o důmyslném rytíři donu Quijotovi de la Mancha.

A nebyl by to don Quijote, aby nepronesl i svůj úsudek o poezii.

Hle, co svěžích myšlenek se skrývá v tomto více než čtyřista let starém textu.


Don Quijote rozmlouvá s moudrým šlechticem z Manche


„/…/ Poezie, můj urozený pane, toť podle mého mínění dívčina něžná a mladičká a nanejvýš krásná, kterou se snaží ještě zkrášlit, ozdobit a obohatit jiné dívky, totiž ostatní vědy. A ona má užívat jejich služeb, ony pak dosáhnou skrze ni pravého lesku. Ale ta spanilá panna nechce být ohmatávána, vláčena po ulicích nebo zostuzována někde na tržištích a v zákoutích paláců. A je také jakoby z nejlepší alchymistické tresti, a kdo s ní umí zacházet, tomu se změní pod rukama v nejčistší zlato nesmírné ceny. Ten pak, jemuž se dostalo tohoto daru, má si ho doopravdy vážit a nepřipustit, aby se poezie spouštěla v hrubých satirách a nactiutrhačných sonetech. Nemá být také ve styku s kdejakou cháskou a nevzdělanými plebejci, kteří nedovedou rozpoznat a ocenit její skryté poklady. A nedomnívejte se, pane, že snad nazývám nevzdělanými plebejci jen prostý neurozený lid. Každý, kdo nic neví, i když je to třeba velmož nebo kníže, patří vlastně mezi plebejce. Nu, a kdokoli se tedy bude, obdařen nadáním a bohat vědomostmi, obírat poezií tak, jak jsem už pověděl, dojde zajisté slávy u všech vzdělaných národů světa.“

I rozplakal se principál. Po chvíli, vzav si antidepresivní tabletku na uklidněnou, pokračoval ve čtení tohoto ušlechtilého textu. Tentokráte mu blouznivec kápnul do noty svojí úvahou o básnících:

„...Plným právem se říká, že básníkem se člověk rodí; to znamená, že již z mateřského lůna přichází na svět jako básník a s tou vlohou, kterou ho obdařilo samo nebe, tvoří pak bez zvláštního studia a umělosti díla, dávající za pravdu tomu, kdo řekl: Est Deus in nobis… atd. Pravím také rovnou, že rozený básník, napomáhá-li si uměním, píše vždycky mnohem lépe nežli ten, kdo by chtěl stát básníkem jen proto, že se vyzná v uměleckých fintách, a nakonec toho druhého vždycky předčí; a to proto, že umění není něco vyššího nežli přirozené dar, i když ovšem přispívá k jeho dokonalosti. A jestliže se takto spolu smísí příroda a umění, splyne-li umění s přirozeným nadáním, povstane z toho básník nad jiné dokonalý…“

Tím si sám pro sebe vyřešil otázku, nad níž si léta láme hlavu: kde bere básník čas na to, aby psal tak dokonalou poezii (Skácel, Mikulášek, Holan, Halas…), když přece musí denně hodiny bádat o tom, kterak psát poezii. A přitom se musí i něčím živit. A zároveň si připomenul onu lidovou moudrost, slýchanou z úst své maminka: „Je to v něm jako v koze.“ A proto jej ponechává panensky netknutým uměle, mozkem vytvářená poezie absolventů filosofických fakult celého světa.

Uklidněn, v duši mír, útrpně pokyvuje hlavou, četl dále:

„/…/ Pero je jazykem duše: a jaké myšlenky se v ní rodí, taková jsou pak i díla. A když tedy králové a knížata spatřují onu zázračnou vědu, totiž poezii, v rukou lidí moudrých, ctnostných a ukázněných, vzdávají jim pocty, váží si jich a zahrnují je dary, ba věnčí se snítkami stromu, kterému se vyhýbají blesky, jakoby na znamení toho, že se má každý s úctou blížit k těm, jejichž skráně jsou ověnčeny těmi krásnými a slávu zvěstujícími ratolestmi.“

Tabletka, netabletka, slzy brázdily principálovu tvář, lítost nad marnou života snahou nabyla vrchu, probuzena slovy tohoto ušlechtilého blázna

(Citace z románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha vypsány z vydání nakladatelství Svoboda, 1982, přeložil Zdeněk Šmíd, II., str. 127-9.)


vr-haf

zpět do rubriky Z divadla