zpět do rubriky Z divadla

Jsem národní divadlo -ale jen části národa

7. srpna 2010

S divadelníkem Radimem Vašinkou o životě v civilním krytu, spolupráci s Václavem Havlem i Egonem Bondym a o tom, kolik procent národa zparchantělo a míří do háje

Radim Vašinka, umanutý divadelní principál, se ani v pětasedmdesáti letech nevzdal představy, že bude dělat divadlo podle svého. Když po roce 1989 neměl kde hrát, začal divadlo provozovat ve svém bytě.

Dnes pokračuje v civilním krytu v Plzeňské ulici v Praze. Přes léto vyjíždí na české hrady s Putující královskou šekspírtovskou divadelní společností Orfeus.


Z čeho žijete?

Taky už jsem o tom několikrát přemýšlel. Dneska už je mi to jasnější, za bolševika jsem to sám úplně nechápal. Už je to lepší. Mám bohatou penzi 7777 korun a tuto závratnou částku mi způsobila hlavně poslední léta, jelikož za bolševika jsem byl tak trochu zakázanej, čímž se mi příjem dost snížil. Když jsme hráli divadlo amatérsky na Hřebenkách, řešil jsem tuto situaci velice dobrodružně, to znamená podvodem. Byly dvojí vstupenky, jedny oficiální, druhou půlku jsem ukradl, abych měl z čeho žít. Byla tam taky velká kamna, v nich se topilo briketama, a tak jsem si na ně nosil velkou tašku a doma jsme pak měli čím topit. Jindy zase na Petříně káceli břízy a my jsme je tahali domů do Zborovské a doma pak řezali na kusy na topení.


Vy máte stejně zvláštní modus vivendi. Od počátku 70. let, kdy vás vyhodili z Rubínu, jste opakovaně něco úspěšně rozjel, a pak vás soudruzi zrušili. A tenhle model vás doprovází i po roce 1990. Nedeprimuje vás to?

To bylo jen ze začátku, pak si člověk zvykne. A tak jsem ani neuvažoval, že bych toho nechal. Bohužel. Kdybych toho nechal, asi bych trávil čas lepším životem.


Mně se spíš zdá, že jdete za svým se záviděníhodnou zaťatostí.

Ono to jen tak vypadá, ta paličatost je prostě moje řešení situace. Nebylo kde hrát, na Dobešce nás po listopadovém převzetí moci vyhodili, že jsem neodevzdal dramaturgický plán. Trochu jsem se s nimi hádal, oni to vzali zpět a v tu chvíli jsem dal výpověď já, už jsem s nimi nechtěl být, stejně to tam všechno měli sjednané Sklepáci, tak co se budeme mezi ně cpát. Řekli jsme si, když nemáme kde hrát, budeme hrát doma. Měli jsme tenkrát docela velký byt ve Zborovské, a tak jsme se tam zařídili jako divadlo. A bylo to. Napsali jsme o dar i na Amnesty.


Občas vás drobně podpoří Praha 5, ale pochybuji, že z toho můžete financovat divadlo. Z čeho váš soubor existuje?

Z vůle národa.


Jste tedy národní divadlo?

Dá se to tak říct - ovšem jenom kousku národa. Když nám bylo úplně nejhůř, vypsali jsme sbírku a tenkrát se sešlo celkem dost peněz, ze kterých jsme zaplatili hlavně nájem. My jsme také zpočátku ani nevěděli, že existuje něco jako grant. Pak jsme od města Prahy na inscenace dostávali menší částku, kterou můžu rozdělit i mezi herce. A z ní mám podíl jako režisér a moje žena coby produkční taky. Po představení vybíráme do klobouku a občas se najde i nějaký mecenáš, který zašle na konto našeho sdružení větší obnos. Takhle nám pomohl Jan Vladislav, Stanislav Zindulka a taky Milan Uhde nebo Ludvík Vaculík. Máme i záhadného dárce, nějakého pana Daniše, který nám pravidelně posílá pětistovku. Pak jsou tu ještě takové dojemné případy jako stovka, kterou nám posílá na konto jeden příznivec, kulisák ze Zábradlí. Jednou jsme taky žádali Amnesty International a napsali nám, že přispějí, a to rovným milionem. Než jsme se stačili pořádně rozklepat, ukázalo se, že se přepsali o nulu.


Ve Zborovské jste museli skončit s bytovým divadlem a teď máte kryt civilní obrany v Plzeňské. I s ním to vypadalo bledě. Už vás nevyhazují?

To byla velká hrozba, když se dům prodával, ale radnice Prahy 5 z nás udělala věcné břemeno. Na deset let. Na dalších pět let mám opci, ovšem nájem se nám zvýšil o sto procent, aby prý lidé v domě na nás nebyli příliš naštvaní. Přímo k starostovi Jančíkovi jsme nepronikli, měli jsme prostředníka: nejdřív se mé ženy ptali, jak dlouho asi pan Vašinka ještě vydrží. Pak nám to takhle zařídili, ale prý běda, kdybychom si ještě žádali o dotaci. A že prý už nikde nechtějí v novinách číst, že nám nedávají peníze. Zažádali jsme si. Ale nedali.


Prý si léta píšete zápisky o tom, jak jste kočovali s divadlem. Ale proč to píšete do šuplíku? Memoáry jsou přece od toho, aby se vydávaly.

Dneska? Prosím vás, vždyť je vydává úplně každý. Mezi tím já se úplně ztrácím, jaký by to mělo smysl? S Havlem už si asi nic nevysvětlíme.


Neztratily by se, vždyť jste například způsobil, že se hraje divadlo v malostranském Rubínu. A to jste v Brně vystudoval geologii. Jak se stalo, že jste přešel k herectví?

Od mládí jsem rád recitoval a nelíbil se mi způsob, jak je poezie interpretována. Podle mého to byl nečlověčí způsob. Recitoval jsem si po svém, takových lidí bylo víc a dali jsme se časem dohromady. V prvním čase jsme byli samí přírodovědci, ale nejvíc jsem si rozuměl se Zdeňkem Čecháčkem. Dohodli jsme se, že uděláme inscenaci, protože jsme byli vášnivými ctiteli poetických inscenací E. F. Buriana. Ludvík Kundera nám k nim poskytl všemožnou literaturu. Narazili jsme i na gramofonové desky s Burianovou Vojnou, z těch jsme byli u vytržení. Tehdy v Brně žila Lola Skrbková, která s Burianem pracovala. Byla dojemná, ještě měla text, kde měla zatrženo, jak má co intonovat, a i po těch čtyřiceti letech byla schopná to přesně rekonstruovat. Pak se přidružil Milan Uhde, dal dohromady scénář, kde byla poezie, krátké vtipné prózy, písňové texty - to už s námi byl i Petr Skoumal. Nesměl studovat v Praze, tak studoval na sbormistra v Brně. Tak vznikl Inzerát na skřivánka, což byl na tu dobu šok.


V čem jste byli tak odlišní?

Vzali jsme si příklad z filmových střihů podle Mejercholda, že dvě věci položené určitým způsobem vedle sebe dávají vzniknout dalšímu významu. To nám nahrazovalo dějovou linii, protože na něco se to navinout muselo a my odmítali vytvářet primitivní dělení na hlasy a postavy. Vycházeli jsme z toho, že poezie je stylizovaný jazyk a musí se dělat stylizovaně, ne jako realistická činohra.


Působil jste pak v pražském Divadle Na zábradlí, ale to brzy skončilo, prý jste se nepohodl s Janem Grossmanem a Václavem Havlem. Co se stalo?

Ale ne, tam byl žábou na prameni ředitel Vodička, s Grossmanem i Havlem jsem si rozuměl.


Jan Grossman s Václavem Havlem měli nepochybně své vyhraněné představy o tom, jaké chtějí dělat divadlo... Mrzel vás tehdy odchod vaší skupiny?

Trochu jo, ale nešlo to. Dostával jsem samé štěky, nechtěli mě k ničemu pustit, protože bych se musel taky něco učit, vždyť já byl recitátor. Byla tady určitá nedůvěra a pak - já byl venkovský balík a oni pražští intelektuálové. Mluvil jsem o tom s Andrejem Krobem a ten mě ubezpečoval, že všichni stáli za mnou. Tak proč mi to tenkrát, sakra, neřekli?


Divadlo taková nedorozumění přináší, ale vás to zase nasměrovalo k samostatnosti a tu jste si podržel dodnes.

To jo, kolikrát jsem si o tom s Václavem Havlem chtěl promluvit. Když byl u nás ve sklepě, tak mu nebylo dobře a druhý den šel do špitálu. My se pokaždé potkáme na takových divných místech, šel za mnou do šatny a já šel zrovna ze záchodu, tak jsme tam u něj postávali, což zrovna nebylo důstojný místo. Vždycky, když jsme ho chtěli pozvat, druhý den onemocněl, tak už máme strach ho zvát. Asi si už nic nevysvětlíme. Něco jsem mu napsal, on mi odepsal, že děkuje za milý dopis.


Po odchodu ze Zábradlí jste v Rubínu na Malé Straně založili Divadlo Orfeus, což byla i na tehdejší poměry odvážná scéna. Uváděli jste také Egona Bondyho. Co si o něm myslíte?

Taky jsem si tím lámal hlavu. Bondy byl takový přírodní úkaz. Pak začal ve větší míře blbnout s Plastikama. On totiž byl vášnivý tanečník a tančil na Orffovu hudbu a toho pak vyměnil za Plastiky. To je moje teorie.


Viděl jste film o jeho mladých letech Tři sezóny v pekle?

Ježíšmarjá, to ne.


Po srpnu 1968 vás z Rubínu vyhnali. Jak to proběhlo?

Měli nás v merku už dlouho, soudruhům vadili hlavně lidé, kteří tam chodili. Mnozí z nich pak skončili v disentu. Ještě dnes se řada z nich objevuje u nás v Krytovém divadle a tito starší lidé tvrdí, že jsou pamětníky, a já je prosím, aby s sebou nosili fotografii z mladších let, jinak že je nepoznám. Přijde stařec, tyká mi a říká, jak to bylo hezké, když seděli u nás v kuchyni na zemi a já jim recitoval. Jak ho mám poznat, že. V Rubínu jsem zařídil, že s námi vystupoval Třešňák a Hutka. Laco Déczi tam dělal své jam sessiony, jeden nadšenec posílal filmy, které jsme promítali. V srpnu ’68 tam byli navezení Francouzi, jeden z nich pak napsal knihu o pražském jaru. To prostě nešlo udržet, záminku k zavření si našli brzo, šlo o inscenaci Čaje Šárky Smazalové. Tvrdě na nás nastoupili fízlové: textu nerozuměli, pořád se tam střílelo a herci pili čaj... Kluci přišli, jestli je mají vyhodit -a za dva dny nás zavřeli. Tedy divadlo.


Jaké je dnes vaše publikum?

Je to pořád stejná sorta lidí, i když jsou pokaždé jiní. Zajímavé je, že i když hrajeme v krytu, nestala se návštěva našeho divadla žádnou snobárnou. A to si myslím, že tendence k tomu jsou za dnešního bolševika mnohem silnější než za toho starýho. Chodí k nám úplně normální lidí, z nichž asi tak polovina navštěvuje divadla. Zdá se, že se jim u nás líbí, chodí si vysloveně posedět. Jsou velice milí, je to ten druh, co odnáší špinavé nádobí a chodí se rozloučit.


Řekl jste „za dnešního a za starýho bolševika“. Vy to nerozlišujete?

To je jedno, to je jedna verbež.


Všichni snad ne.

To dřív taky všichni nebyli, někteří bolševici byli i dost slušní a pomáhali.


A kde se tedy podle vás stala chyba?

Je to v lidech, v tom, že u nás šlo o přerušenou kontinuitu a lidi zaskočila existence konzumu. Podlehli tomu do té míry, že zcela zvlčeli. A zapomněli, že jsou i jiné hodnoty než prachy a konzum a užívat si. Třeba uvažovat o smyslu života - to je přece tak nepopulární téma.


Ale to je postoj majority skoro všude. Myslíte, že v jiných zemích je to lepší?

Nemám moc zkušenosti, ale byli jsme v Dánsku a tam se mně zdálo, že to funguje jinak. Kdybych se narodil tam, byl bych docela spokojenej.


Ani vás neuspokojí, že můžete říkat a psát, co chcete?

A co vám to pomůže? Můžete, jistě, ale nic to nezmění.


Někdy ano, když člověk vyvine úsilí.

Je to možné, ale musíte na to být mladší, už jsem starý a nemám čas. Když je zparchantělej národ, je to těžký. Zparchantěl za bolševika a nejsem si úplně jistý, jestli bude mít čas dostat se z toho, protože civilizační trendy ho ženou nemilosrdně do háje. Civilizace, to je metla lidstva.


O kolika procentech národa mluvíte?

Řekl bych tak osmdesát.


Kdybyste dnes stál na začátku a mohl si vybrat, zvolil byste stejnou cestu?

Já si nemůžu vybírat, nedokážu dělat se školenými herci, mně připadají falešní. Můj repertoár není obecně srozumitelný a zkonzumovatelný, aby naplnil větší divadlo. Mám pár profesionálů z Vyšší herecké školy, zaměstnal bych jich i víc, ale nemůžu je zabezpečit. Pořád to shánění peněz, člověka to unavuje. Teď budeme dělat větší projekt, koláž, kde se prolne K. H. Mácha, Jaroslav Vanča, Plastici, Babička Boženy Němcové, Hašek, strašidla z českých hradů, možná starosta Jančík. A zase budeme muset někde žadonit.


Myslíte, že divadlo se má dělat v chudobě, že to přináší správnou inspiraci?

Nevím, tím se nestravuju a hlavně se už ničemu nedivím. Je to můj způsob života.


A co děláte, když se nezabýváte divadlem a psaním?

Nic. Jenom dělám divadlo a píšu.


ŽIVOTOPIS

Radim Vašinka

Narozen 26. května 1935. Herec, divadelní režisér a principál Krytového divadla Orfeus. Vystudoval geologii na PřF MU v Brně. V roce 1958 tamtéž spoluzaložil Divadlo poezie X. V letech 1962-1963 byl v angažmá v Divadle Na zábradlí. V roce 1967 založil v Praze na Malé Straně Divadlo Orfeus, kde v čs. premiéře uvedl například P. H. Camiho a R. Topora. Nastudoval Gilbertovy Piráty z Penzance, práce Egona Bondyho a Jaroslava Seiferta. Orfeus byl administrativně zrušen v roce 1971. Vašinka pak působil na volné noze a jeho soubor měnil různé štace (agitační středisko Praha 5, Solidarita, Dobeška) a víceméně fungoval jako amatérský spolek. Od roku 1985 hrál na Divadelních poutích na Střeleckém ostrově, v létě též kočoval, nyní zajíždí na Krakovec a Veselý kopec u Hlinska. Po roce 1989 hrál divadlo ve svém pražském bytě ve Zborovské a nyní v krytu v Plzeňské.


JANA MACHALICKÁ

zpět do rubriky Z divadla