zpět do rubriky Z divadla

Jak jsme se s Ovčínem poměli v Dobřichovicích



Ovčín na Dobřichovickém zámku, aneb 4 jednou ranou: Janek Vaculík hraje, autor hry také, ale v posteli, vpředu přihlíží bratr Martin (co spočítal v 68. kolik že má výzva 2 000 slov slov), co přijel z Francie (ten na ježka, vedle něj sedí jeho žena) a vše má pod kontrolou otec Ludvík (to je to držadlo od hůlky vlevo). A pro úplnost: na fotografii je i principálova dcera Lucie.


Podzim nám klepe na dveře, léto to zabalilo několika hystericky parnými dny, vody potopy pomalu opadávají. (Zajímavé je, že nikdo si v těchto nečasech nepřipouští myšlenku, že se Hospodin konečně nasral.)

My ukončili letní hraní v Dobřichovicích, kde jsme místním zájemcům předvedli Ovčín, dílko jednoho z Vaculíků, kteří zde mají už po léta své sídlo, zčásti přechodné, zčásti trvalé.

Bylo to poprvé, co Ovčín spatřil světlo světa, dosud jsme jej hráli vždycky pod střechou. Ale nádvoří místního zámečku k tomu přímo vybízelo. Realita domáckého interiéru dodala v plenéru hrané komedii tu správnou absurditu a divák se tak mohl soustředit spíše na sám smysl hry, než aby se rozptyloval samotným dějem, který je Ovčínu jen jakýmisi pomocnými berličkami pro vyjádření tísně ze života. Takhle kdybychom to mohli hrát u nás na Plzeňské na dvoře a lidé by přihlíželi z oken a balkonů! (Principálův sen z dob, kdy bydlel v Krakovské v pavlačovém domě!) Ale tuto svobodu u nás nebudeme mít nikdy, těžko bychom se o tom dohadovali s demokraticky smýšlejícím národem. Leda že by už jednou konečně vzniklo ghetto lidí, kterým by svět mohl být ukradený, protože co s takovým světem…

Publikum bylo. Lidé přišli, i když jich mohlo přijít víc. Ale možná už byli poněkud udolání nepřetržitou kulturní aktivitou Františka Běhounka, náčelníka dvou kapel a divadelního spolku, okupujícího ten příjemný zámeček. A snad ani nebyli hrou příliš zmateni.

Každý herec dostal kytku, ale ne z květinářství, ale uvitou z květin, co rostou po zahrádkách, prostou a voňavou a nezabalenou do vikslajvantu právě proto, aby voněla. A všichni byli pozváni, nejen herci, ale i publikum, nahoru do zámku na stejně voňavé pohoštění: byly tam napečené buchty a koláčky a i nějaká ta láhev vína. A všichni stáli, důstojně přecházeli od jednoho k druhému, vznešeně hovořili, usmívali se, žertovali, v jedné ruce sklenku vína, v druhé buchtu. Jak příjemně se tam člověk mezi těmi cizími lidmi cítil. Principál, protože je chabrus na nohy, seděl vedle Ludvíka Vaculíka a tu a tam si něco řekli, Ludvík po svém zvyku začal zpívat, protože i jemu tam bylo příjemné sedět a – věc nebývalá – principál, aby nevypadal jako blbec, musel zpívat taky. (Když se byl předtím rozhlédl, jestli není poblíž žena Irena či dcera Lucie.) František Běhounek, ruměný od radosti, s rozevlátými vlasy, s úsměvem pobíhal mezi všemi. Zesmutněl jen, když se ho principál zeptal, jak že to má s penězi na tu svoji bohulibou činnost, protože letos už, navzdory létům minulým, nedostal nic. Tomu principál rozuměl.

Až bylo dopito a dojedeno, začali se hosté rozcházet a tu dobrou náladu, ten pocit přátelství, si brali sebou, snad ne jen pro příští den. Začala plačtivá noc. Ale automobil, kterým principál s ženou Hýskovou odjížděli na své letní sídlo, jeden z nejkrásnějších hradů ve Středočeském kraji, který jim propůjčilo Ministerstvo kultury v uznání za zásluhy v boji za národní obrození, byl provoněn vůní kytky, co v Dobřichovicích dostali.

A ještě pěkných pár večerů chodil k ní principál vonět, neboť miluje vůni floxů, kterou v létě za jeho dětství voněla celá ulice jeho řečkovického předměstí v Brně.

Navíc se k ní důvěrně tulila i vůně máty.


vr-haf

zpět do rubriky Z divadla