zpět do rubriky Z divadla

Zemřel Ludvík Kundera
(22.3.1920 – 17.8.20120)



Pročetl jsem mnohé nekrology, články, reportáže. Jsou v nich slova plná úcty, smutku, bolesti. Velká slova, hodnocení díla i člověka. A přitom slova upřímná a plná úcty.

Sám jsem se pohřbu nezúčastnil. Přenesl bych se přes jeho oficialitu – bez ní to jít nemohlo, je-li důstojná, přináleží ke smutku. Znemožnily mi to zdravotní důvody.

S omluvou vzpomenu tedy na Ludvíka Kunderu na našich stránkách. Kdysi jsme inscenovali v Krytovém divadle jeho poezii, byl na premiéře, i s paní Jiřinou. A Kunštát byl místem, kde jsme se u něj, když jsme kdysi kočovali, pravidelně stavovali. Vzpomenu pana Ludvíka jakoby zadními vrátky, ne ve svátečním smutku, ale v jakémsi soukromém civilu. Vzpomenu veselých přátelských chvil našich setkání. Vybral jsem tedy pár vzpomínek na naše kunštátská zastavení z dob onoho kočování.


Z našich setkávání

Kdysi, krátce po převratu, v době, kdy jsme ještě systém převzetí moci vychloubavě titulovali libě znějícím názvem „sametová revoluce“, jsme kočovávali. Od r. 1991 až do r. 2005. Jednou z našich ubytovacích základen se stala Rudka u Kunštátu na Moravě, kde jsme přebývali v péči majitelky pensionu „U Sochy“, paní Popelkové. Vše způsobil její manžel. Jsa bystrého zraku a dobré paměti poznal při jednom náhodném setkání i po více než dvaceti letech našeho principála, v jehož starém Orfeovi na Malostranském náměstí v Praze trávil svá mladá studentská léta. A hned o rok později se tak z Rudky stala naše každoroční štace. 1 km od Kunštátu. A v Kunštátě sídlil Ludvík Kundera, umělecký kmotr mladistvých let našeho principále, tehdy ještě bydlícího v Brně s rodiči.

Vybral jsem z našich cestovních deníků záznam některých našich setkání, projasněných pohodou a úsměvem. Takovou kytku na památku dobrého člověka. Nutno dodat, že časem jsem se osměloval a v mých záznamech přibývalo dobromyslného pábení, které ho někdy, jak na ně nebyl zvyklý, i trochu znervózňovalo.


Začínám rokem 1993

V podvečer jsme dávali v Rudce u Kunštátu, v sousedství proslavené jeskyně s Blanickými rytíři, za 1. republiky vyškrábanými nůžkami na stříhání ovcí do pískovce sochařem Rolínkem, zvláštní představení pro Ludvíka Kunderu a jeho choď (toto slovo vynalezl pro svoji paní sám Ludvík Kundera). Opomenout existenci tohoto po všech stránkách kolosálního kulturního činitele by bylo neomluvitelným vandalstvím, nehledě na nebezpečí, že by v životě nepoznal jiné divadlo než Provázky, které nám ovšem i náš principál dává za vzor, protože všichni umějí žonglovat třemi předměty a jsou svižní.

Básník a i paní Jiřina skutečně přišli. I na strmý kopec. Náš realistický dadaismus ho zcela zjevně okouzlil a přiznal se nám, že nemůže jíst zmrzlinu, protože ho po ní bolí hlava. Také málokdo ví, že býval fotbalovým obráncem ještě v dobách, kdy se psal fotbal se dvěma o. Tolik principálův příspěvek k poznání Ludvíka Kundery. Ale mystérium z posledních chvil života Mistra Jana Husa, které jsme chtěli sehrát u příležitosti oslav jeho upálení, se nevyvedlo, protože nedorazil hasič, principál, ztvárňující nešťastného Jana, protestoval a odmítnul v závěrečné fázi výstupu pokračovat, neboť se obával, že by od něj mohli chytit diváci a zapálený národ si ani nechtěl představit: „Musela by to být hrozná podívaná.“

Z toho byl pan Ludvík trochu rozčilen a zmaten, ono to vypadalo, jakoby se principál skutečně nepohodl s ostatními účinkujícími (což by při jeho prchlivosti nebylo nic výjimečného), náš surrealistický realismus s dadapointou, který je jednou z odnoží realismu selského, totiž u Provázků nezažil. Pak jsme pro uklidnění odehráli ještě Obaldiovu „Katovu oběť“, hříčku, která se už po léta líbí jenom nám.

Večer pokračoval principálem, který se postavil mezi nohy Tatíčka Masaryka, jak zbyly vytesány ve skále po Rolínkově pomníku, a přednesl excelentním stylem, po léta pečlivě vybrušovaným, barokní kázání o pravdě a spravedlnosti od faráře Ondřeje de Waldta. Depresivní optimistickou náladu jsme depatetizovali pozváním přece jen k ohni, kde se opékaly buřty, pan podnikatel Popelka dodal elektrický proud a gramofon, a barokní hudba pak povýšila jejich pojídání na mystický obětní obřad. Po upozornění chodi Jiřiny zkonstatoval i pan Ludvík rafinovanost a pouze zdánlivou prostomyslnost principálových režijních postupů, jež i jen samy o sobě dávají vyklenout smělým metaforám. Aby nebylo ještě lépe, začalo pršet a původně proponovaných Dvanáct Měsíčků jsme naštěstí už nehráli…

Když jsme po týdnu opouštěli Kunštát, pronesl principál v autě historická slova, jež by měla být vytesána na zdi místního Obecního úřadu: „Kdyby tu nebyl Halasův Kunštát, byl by to Kunderov.“


1994

„Být v Kunštátě a nepozdravit Ludvíka Kunderu a jeho choď, to by bylo jako zastavit u benzinové pumpy a nenatankovat,“ prohlásil principál, „dívky, natrhejte lučních květin, nesluší se přijít s prázdnýma rukama.“

U Kunderů se hezky sedí a plká. Mistr, který nesnáší oslovení Mistře, všechno ví, a co neví, je schopen si při svém vzdělání vymyslet. Je jemný, dobromyslný i výsostně intelektuální, což tvoří znamenitý kontrapunkt s obhroublým humorem těžce pracujícího principála. (Principálová si povšimla, že pan Ludvík začíná střihem svých vlasů vizuálně připomínat medvídka koalu.) Bouchlo šampaňské, co zbylo, jak se v něm u Kunderů koupou, stůl se prohnul pod půlkou selete, která zbyla odvčera od večeře, pak přišlo na řadu lehoučké víno, jež, smícháno s tonikem, znamenitě chutná. Jen co paní Jiřina na chvilku zmizela, vylovil náš hostitel zpod stolu lahvinku na první pohled domácího obsahu: „Teď budete žasnout! Slivovička! A dokonce, jak tady psáno, zadní!“ Nalili jsme si a žasli. Z úžasu nás vyrušila vracející se paní Jiřina: „Jejda! Maminčino mazání na kolena!“ A do nastalého ticha už principál zase hlaholil: „Jestli potřebujete ještě něco dopít, z úcty k vám rádi vypomůžeme!“ A hurónským smíchem rozčísnul chvíli trapného ticha. Ale to už paní Jiřina stavěla ve své nevinnosti na stůl džbán piva: „To je tu ještě, jak jste se loni stavili, u nás to nikdo nepije!“...

„Ó, vy přátelské večery, ozdravující bolavé srdce i duši! Jak vy mi v Praze chybíte,“ tiše, jen sám pro sebe si pozastesknul principál, když pak šel v noci spát. A ještě dlouho se díval, jak svítí měsíc.


1995

Audienci u Ludvíka Kundery jsme si sjednali opravdu vybraně: Jen co jsme se chystali vyrazit, zazvonil v pensionku telefon a pan Popelka nám rozechvělým hlasem sdělil, že Othella v Blansku hrajeme dnes a ne až zítra, jak soudil principál, který se zrovna volným krokem vracel z procházky místní přírodou, následován svojí věrnou Hýskovou. A tak jsme museli zavolat ke Kunderům, že dnes ne, což přišlo paní Jiřině velice líto, protože vlastnoručně připravovala pekáč čerstvě upečených kuřat, aby principál neostouzel rodinu v novinách a aby, jak říká pan Ludvík, neutrpěli sociální újmu, a „ohřívané kuře už je jen ohřívané kuře“. Ale povinnost je povinnost, a tak umění muselo dostat přednost před jídlem, jako ostatně v našem případě bohužel vždycky.

Přišli jsme tedy druhého dne, o to rozechvělejší, což se principál pokoušel zakrýt svojí hrubou otevřeností a bodrým humorem. Zasedli jsme na dvorku a naši hostitelé začali snášet na stůl, co hrdlo ráčilo, letos samou čerstvou krmi, ani žádné pivo od Vánoc nezbylo. Jen lahvička whisky se nám zdála trochu starší, bylo na ní cizím jazykem napsáno upozornění, že je stará už 15 let. Mezi kaviáry nám tentokráte připadal nejchutnější ten zlatý, o zrnkách nevídané velikosti, že si ho principál příborem přiřezával. A toho vína! Od sladkých až po tvrdá! Jedno z nich bylo tak tvrdé, že přelivší se kapka vyhloubila ve stole důlek! Na řadu přišla i zvěřina: nejznamenitější byly ovšem biftečky z divočáka, kterého pan Ludvík sám zastřeli. A 4 kg salátu jsme spořádali!

Pak přišly na řadu historky ze života, některé i dosti drastické, např. jak pan Ludvík s paní Jiřinou a se svými stejně starými kamarády snad někdy v 70. letech chodili do tanečních hodin pro odrostlé, protože dříve na to pan Ludvík neměl dost času, jak neustále psal sbírky básní a překládal. A předvedl nám, jak tam tančil nebožtík Adolf Kroupa, jeho přítel, překladatel a ředitel brněnského Domu umění. A tu jedinkrát za celý večer posmutněl, protože ten že mu moc schází. Ale to už honem vyskočily na stůl, aby zaplašily chmury, Tomšů a Matoušková a za divých tónů žalně kvílejících houslí samotného principála, tančily, oděny stále spořeji, své pověstné čardáše, až z toho šla hrůza - inu herečky! Pak chtěl na stůl vylézt i principál, ale naštěstí se nám nepodařilo ho tam vysadit. Tak začal pan Ludvík vyprávět o kunách, co k nim chodí na dvůr, a jak je rád, že nemají slepice. Hýsková podotkla, že s medvědy by to bylo taky podařené, ti že zase vybírají často popelnice. Sledovali jsme přitom našeho herce Sládečka, jak prochází zasklenými patry Kunderových domečku, protože jednou, když jsme seděli uvnitř, se naučil, že toaleta je v patře, a bylo marné mu vysvětlovat, že přímo za dveřmi, co je má na dvorku za zády, by mu bylo taky hezky. Když vyšel měsíc, dospěla paní Jiřina z návodu pana Ludvíka k názoru, že v půl druhé ráno nám jistě přijdou k duhu párečky, a tak jsme se ještě začali cpát párky, silnými jak průměrně urostlý sloní chobot ve zkrácené verzi. Pan Ludvík labužnicky vychutnával svůj ryzlink, pobrukoval si k tomu v originále píseň o avignonském mostu, zkoušeje různé varianty překladu do češtiny, němčiny, polštiny a srbochorvatštiny, principál pokyvoval hlavou a konečně mlčel, mladé herečky poletovaly po dvorečku a dělaly, že jsou víly. Hýsková hned plakala a hned se smála...

A paní Jiřina už dávno spala, když nás konečně napadlo, že bychom mohli odejít. S čímž nakonec pan Kundera velkomyslně souhlasil a rozloučil se s námi pokaždé jiným pozdravem: dobrou noc, nazdar, servus, buďte zdráv, na shledanou, servitore a i jinak. Přáli jsme mu klid a pohodu, jarost a sílu a vůbec všechno dobré, jako by byly Vánoce a my koledníci... A tak namísto, aby se nám dostalo rad a poučení, abychom žasli a tázali se, všechen čas naší návštěvy jsme prohýřili! Skoro jak za mlada. „Ale i to má něco do sebe,“ uzavřel principál. „Ale na toho Herzmanovského jsem se zeptat mohl.“


1996

U Kunderů jsme byli nadvakrát. Poprvé s naším Mošťkem, do kterého se namotala televize, co točí naše putování. Pan Ludvík s paní Jiřinou skvěle předstírali, že nevidí ten mumraj okolo, a tvářili se, že jsme tam spolu sami. Potom jsme seděli u stolu a povídali si, až jsme skoro zapomněli, že jsme sledováni. A pan Kundera i principál se začali vyjadřovat o životě. „To tam stejně nebude," uklidnila pana Ludvíka, který přece jen musí dbát na svoji reputaci, produkční pí Růžková. Škoda.

Podruhé jsme se stavili u Kunderů už jen jako lidé. Hned na začátku vyslovil pan Ludvík své přání přečíst si hlášení o našem setkání dříve, než je dá principál do novin. Ten se tomu ovšem, jsa svobodného ducha, vzepřel. S panem Ludvíkem to má těžké - nemůže se shodnout na definici pravdy. Podle principála je pravda všechno, co by se tak i mohlo stát. Nebo dokonce mělo. Pan Ludvík oponuje, že při principálově zveřejnění fiktivní reality by mohl dojít společenské újmy. Jako příklad uvádí loňské údajné tancování spoře oděných hereček na stole při hostině a své označení za nimroda, který střílí divočáky. „Plukovníku," oslovuje principál správným způsobem Mistra, který Mistra nesnáší, „holá pravda je nudná! Copak realizována by nebyla krásná?" „Nebyla,". vzdoruje plukovník názoru, na kterém trvá principál shodně s Hemingwayem.

Zanechme je tedy jejich rozmíškám a spokojme se konstatováním, že tentokráte jsme odešli bez kohoutích fanfár, ale i tak sdostatek posíleni na těle i na duchu. A místo zadní slivovice jsme pili slivovici přední! (Škoda jen, že kvůli počasí nemohli jsme si s rozvernými herečkami zahýřit na dvorku. Na velkém stole se jim lépe tančí.)


1997

Končení letošního kočování začínáme u Kunderů. Poté, co principál zveřejnil v Literárních novinách tance nedbale oblečených hereček na stole při hostině a sdělení, že pan Ludvík střílí černou zvěř, stal se náš hostitel obezřetnějším a méněmluvnějším. Stalo se totiž – on Kunštát je malé město (záměrně se vyhýbám slovu „maloměsto“) – že někteří obyvatelé se jej vyptávali právě na ty herečky, vyskytly se názory, jestli si nežijí trochu nad poměry a dokonce i jeden z jeho přátel byl udiven z faktu, že pan Ludvík chodí střílet divočáky. Zaregistrovali jsme ovšem u břízky na dvorku zaparkovanou motorku (asi dvěstěpadesátka, konstatoval principál), kterou si pan K. nepochybně pořídil z cen a odměn, jimiž konečně začíná být zahrnován. Čímž - mám dojem - se nám vysvětluje záhada šíleného jezdce, hlučně se řítícího každý den ve 4 ráno pod okny našeho penzionu. Přesně to totiž odpovídá době, kdy pan Ludvík zanechává práce na překladech i vlastní tvorbě, aby si odešel odpočinout krátkým spánkem, v němž ovšem zase jen snuje další a nekonečné tvůrčí plány!

Letos jsme spolu neřešili žádné politické ani etické otázky a přátelsky jsme hovořili o zcela lidských tématech - jak se pan Ludvík seznámil se svou ženou, jak bývalo v Kunštátě veselo apod. Za zaznamenání pak sluší bohulibý zvyk Adolfa Kroupy, který bez ohledu na denní či roční dobu považoval za svoji povinnost při jistém stupni rozjařenosti prozpěvovat „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati…“ Mohutným hlasem. A za pomoci přátel. „Neblbněte, kluci, vždyť mě zbaví čestného občanství," úpěnlivě prosil za jedné takové kouzelné noci František Halas…

Na mnohé z pozdravů, jimiž se s námi hostitel loučil, odpovídáme jen tím: Na shledanou.

V létě 1998 byla místní oblast poškozena povodněmi, co se u nás začínaly zastřelovat, silnice byla nesjízdné a obce poničené. I v 99. jsme absentovali: ubylo táborů v okolí a taky přestalo být kde spát – trasa našeho pohádkového putování doznala podstatných změn. A tak máme v análech zaznamenánu až návštěvu při odskočení si z trasy v r. 2000.


2000

Nedalo nám to. I když návštěva to byla kratinká, spíše inspekční. Rádi jsme konstatovali, že pan Ludvík nedoznal úhony z průběhu svých výročních narozenin, které, i když nedosahovaly svým rozsahem pompy rožmberských svateb, přece jen svými devadesáti litry vína v demižonech a padesáti značkovými sedmičkami vybočily z rámce všednosti. Oslavencova žízeň byla utišena do té míry, že symbolem alkoholu, který v malých dávkách je lékem, byla jen láhev Campari z Českých Budějovic - to jsme jako vlastenci nemohli hostiteli odmítnout…

A tak jsme seděli chvíli na dvorku, zahrnuti všemožnými vodami, když přišla návštěva, se kterou pan Ludvík mluvil německy, a my se usmívali. Šlo patrně o německou návštěvu. „To se vám to překládá z němčiny, když umíte německy," utrousil směrem k panu Kunderovi principál, když návštěva odešla.

A tu pan Ludvík učinil proslov na dané téma: „Fakt je, že mladí muži a mladé slečny, když absolvují vysokoškolské studium nějakého jazyka, se domnívají, že z toho jazyka mohou překládat, a nevědí, že možná umějí výborně např. anglicky nebo německy, ale většinou neumějí česky. A chtějí překládat krásnou literaturu."

Více jsme toho nestihli, protože o své se hlásila jiná, řádně ohlášená návštěva. Rozloučili jsme se ale s dojetím a principál si slíbil, že se zase za rok setkáme.


2001

„Tak a jedeme se podívat do Kunderova Halasova Kunštátu,“ rozhodl jednoho dne v červenci tohoto roku principál. Bylo to po delší době zase pár slov, která pronesl mimo text role. „Snad i za to smím utratit těch 30 procent, kterými laskavě Ministerstvo oficiální kultury částečně dotuje dopravní náklady mého neoficiálního umění, aniž bych pohněval pana Ministra a hlavně jeho paní Ministerskou účetní. Ze své mizerné penze nekonformního divadelníka do toho investovat nemohu. Stačí, když nám do benzinu investuje Hýsková z amortizace svého vozu.“ A jeli jsme, opět odbočivše z oficiální trasy.

Pana Ludvíka jako by se let jeho let netýkal. Jen v nějakém tom detailu, rozvzpomene-li se člověk na jeho zamlada. Stále jiskří laskavým humorem a jako vždy na všechno, co říká principál, říká, že „tak to není“. Zavzpomínali jsme na vše možné. Trochu neladu do příjemné atmosféry vnesl až principál s tématem fyzického básnictví Pavla Váši. Zatímco pan Ludvík je jeho oddaným ctitelem, principál je jeho nevyznavačem. Ba i odpůrcem: „Vycházet z vadného větráku a být z něj rytmicky tak na větvi, že sebou začnu neorganizovaně zmítat a radostně neartikulovat, se mi zdá býti snad ne podvodem, ale značně povrchním exhibicionismem, zastírajícím absenci talentu. A mít na to katedru na JAMU mi přijde nehorázné.“ „Ale ti studenti, co to předváděli, byli velice roztomilí," vnesla do rozhovoru divácký tón choď pana Ludvíka, paní Jiřina. „To je možné, ale to všechno tady snad přece už jednou bylo, když s tím přišli dadaisté, v promyšlenější a komponovanější podobě... „

Tématu dadaistů a fyzického básníka se ujal pan Ludvík pak tak zasvěceným výkladem, že principál raději ztichnul. Jak taky jinak. „Jsem to kus blbce,“ snažil se dramatickou přestřelku ukončit principál, „taky mně mohlo dojít, že vám, jako bývalému surrealistovi to bude konvenovat, zvlášť když to Váša s vámi konzultoval.“ „Proč surrealista, jak surrealista?“ oponoval pan Ludvík, nepřijav nabízenou rukavici, hozenou ke smíru. Tak jsme řekli, že už musíme jet, že je už moc hodin a vyvedli jsme našeho kohouta ven. Ale rozloučili jsme se vznešeně a noblesně a i když závěrečné úsměvy byly poněkud nakyslé, doufejme, že naše spojenecké vztahy tím snad nebyly narušeny.

„Stejně ta paní Jiřina je naprosto bezkonkurenční! Chlebíčky byly jedinečné! A jak nápadité! A ty anýzky! Přesto by mne zajímalo, proč má pan Ludvík v kuchyni boxerský pytel,“ mlel svou principál. „Kdyby se aspoň tomu vášování říkalo jinak,“ bručel si už jen pro sebe, „třeba akusticko-taneční objekty, to by mi to možná ani nevadilo. Když mně se do toho navíc vplétá to obnošené Werichovo: ,To je blbé, to se bude líbit´, v kombinaci se současným kultem ošklivosti. To už raději ten kýč. U něj si člověk aspoň zapláče.“

A to bylo to poslední, co náš principál pronesl toho dne o umění. V Před- hradí už byl skoro zase ve své kůži.


2003

Cestu do Maďarského Hradiště na Letní filmovou školu, kde jsme měli doplňkově vystupovat, jsme si schválně zvolili tu přeskunštátskou, neboť mrav velí zastavit se u pana Kundery, ať už se mu to líbí nebo ne.

Principál ani tentokráte nevykázal z návštěvy ostatní členy divadelního spolku, takže i tentokráte z toho byla povšechná zábava konverzačního charakteru, v níž jsme všestranně konstatovali naprosto pevné zdraví (principál o berlích, břicho stažené gumovým pásem, aby držel pohromadě, koleno vyztužené ortézou, aby se mu noha v koleně neohýbala dopředu), o jehož kvalitách jsme si v zákulisí potají řekli své. Než se stačil principál ptát u samého pramene na propojení básnických životů Wenzla, Bondyho a Vodseďálka, začalo se zničehonic mluvit o Josefu Kainarovi, jehož morální profil (prodal se bolševikovi za odhadovaných cca 200 000 Kč, což byl jeho dluh za pobyt v Dobříši a na Ždáni, beze studu vystřídal sesazeného Jaroslava Seiferta a stal se předsedou nově ustanoveného normalizačního Svazu spisovatelů, do něhož nikdo z těch slušných nevstoupil) jevil se principálovi poněkud neapetytlich. Pan Kundera, sám kdysi po léta perzekuovaný, jej omlouval na všechen způsob, neb přátelství z mladých časů nebyl s to zapomenout. Principál byl bezúplatně o to víc popuzen, že zamlada Kainarovu poezii miloval, recitoval ji a teď se cítí Kainarem podveden. Leč bystrými bonmoty dodali jsme si jako vždy závěrečné dobré nálady. Pan Kundera zalitoval, že nepojede do Maďarského Hradiště, kam byl sice pozván, ale až před deseti dny (zatím co jeho přítomnost byla inzerována dobré dva měsíce). Lákaly jej sice filmy Robba-Grilleta, jehož „nový román“ ho kdysi okouzlil a jehož filmy jsou prý totéž na plátně, ale nepřipadá si už přece jen tak svěží, jak v mládí. (Kdyby tušil, co jsme ani my nevěděli, že Grillet bude osobně přítomen – ve svých osmdesáti letech – a že by s ním tedy mohl i mluvit, možná by zvážil i nemožné, jistě by jej možná přivezli i autem…)

Rozloučili jsme se v nejposlednější možné minutě, abychom stihli začátek svého skácelovského vystoupení, principál si tedy opět nestačil dotazem u pramene objasnit a vyrazili na cestu, která se nám stala skoro křížovou, kde božími mukami nám byl každý padesátý kilometr: miliony objížděk, rekonstruovaná silnice z Vyškova do Hradiště, hrčení neznámého původu u vozíku s kulisami, třikrát vyndávání a nandávání kolečka, heverování, vítr, neustále bombardování mobilními telefony od pořadatelů, kteří nemohli pochopit, že za hodinu ujedeme 15 km…


2007 – to už jsme nekočovali, ale byli jen pár dní v Brně a naše rodinné zastavení tedy nemělo spolkový charakter

V Kurdějově, bývalém bájném sídle Adolfa Kroupy, u kterého jsme kdysi v létě na faře pobývali, jsme koupili láhev červeného vína, protože odtud pojedeme ještě do Kunštátu za Ludvíkem Kunderou. K tomu přidali pár střapců drobných modrých hroznů, co volně rostly u kostela. A Lucie k tomu přidala na principálovo naléhání i jedno jablko, které tajně utrhla přes plot z farské zahrady. A to všechno proto, že Adolf Kroupa byl jedním z nejmilejších kamarádů pana Ludvíka, kterému dodnes ze všech jeho přátel nejvíc chybí.

A v Kunštátě u Ludvíka Kundery rozzářil se principál jako vždy, když jsme dorazili do Kunštátu.

Tentokráte jsme žádné divadlo nehráli a návštěva nebyla souborová. Pan Ludvík hýřil s mladistvým šarmem dobrou náladou a vtipem, paní Jiřina se bez přestání usmívala, jak to jen ona sama umí, principál – i když jeho pohled na chvíli utkvěl na pouzdru od pušky, jež tu bylo zavěšeno na zdi, „…že prý je to pouzdro na koštýř!“ - žertoval tak, aby to pan Ludvík nemohl brát jinak, než jak to bylo myšleno, Lucie se chovala velice způsobně, principálová byla příjemně řečná. A bylo zajímavé, co všechno si ze vzájemných setkání, i z těch před lety, pamatujeme, a ani o tom nemusíme mluvit.

Když jsme odjížděli, stál pan Ludvík dlouho ve vratech a mával. Mával i než jsme nasedli a rozjeli se. I my jsme mávali. Zatroubili jsme na pozdrav a vraceli se do Brna.

Začalo pršet. Řekl bych, že plačtivě, ale to by vyznělo příliš sentimentálně.

Dnes už vím, že to bylo proto, že tehdy jsme se spolu viděli naposled.


Radim Vašinka, nezávislý principál



zpět do rubriky Z divadla