Páté principálovo hlášení
Cesta na jih a trochu křížem krážem
aneb
Naše kratochvilné dolce far niente
Slečno Jitko Žemlová, jež jste mi zastupujícím šéfredaktorem!
Brzo nám oběma odpadnou starosti s naším putováním po vlasti. Ale nejdříve se musíme vyrovnat s jihočeskou Kratochvílí.
Kratochvíle je renesanční vodní zámeček, lovecký, odpočinkový, patřil Rožmberkům a Krčínovi. My tam začali hrát pro návštěvníky, což jsou většinou děti s doprovodem rodičů nebo prarodičů. Sem tam nějaký ten tábor. Protože je tam umístěna stálá expozice loutkového a kresleného filmu. Jezdíme tam už asi tak osmým rokem a kdo z těch čekajících nebo odcházejících návštěvníků se chce podívat, tak může vidět naši Pohádku o Kulfáčkovi, zlém a potměšilém skřetovi z valašských hor, který škodil lidem i dobytku. (Např. kroutil prasatům ocásek naopak: odshora dolů!) Když je počasí podmračné, návštěvy jsou slušné. Prší-li, tak je to bída, stejně jako když pálí slunko. To není počasí na výletování. S podvečerem jezdíme po okolních kempech, které bývaly kdysi plné, dnes je to horší, zvláště když voda v rybnících je zelená. Takže letos těch diváků bylo pomálu. Ale byli. Večery poezie principál odmítnul, jednak pro to vedro, jednak pro konkurenci symbolického divadla Continuo, které na louce před zámkem rozbilo stan, pokračujíc tak v tradici „Divadla ve stanu“ a Turbova „Alfréda“. Letos si pro své kratokvílení vymysleli jakousi artistickou šou s peřím, které pak dodali, jak mají ve zvyku, ideovou náplň. Auťáky se sjížděly ze všech stran a měli plno.
Navíc se nám polámal automobil. Vyžadoval jakousi složitou opravu, abychom mohli řadit. Takže skoro týden jsme byli nemobilní. Hýsková se zatím zotavovala ze svého supíkovického zranění. (V návalu přehnané čistotnosti cídila u ohýnku vinné skleničky pana Kadubce s takovou pílí, že u jedné se urvala nožička a střep jí v zápěstí přeříznul naštěstí jen žílu – zachránil ji kolega Škopek, který pohotově vyděšené herečce, ze které odtékala krev, převázal zápěstí utěrkou a na pohotovosti jí uzavřeli ruku pěti stehy. Zajímavé bylo v té chvíli i to, že roztomilá koťátka, která s námi sdílela společenství u ohně, se chtivě vrhla k místu činu a hbitými jazýčky vylizovala hereččinu krev z trávy. Odehnali jsme je, neboť hrozilo nebezpečí, že by z nich mohly vyrůst kočky-lidožroutky. Na krví kontaminovanou trávu jsme položili velký kámen. Po návratu ošetřené herečky chodily za ní kočičky jako pejsci. Na pohotovosti vzbudila Hýsková uznalý obdiv svým vytrvalým přáním, jímž se dožadovala navrácení utěrky-obvazu, s odůvodněním, že je to její oblíbená.) Otázka byla, kdo případně opravený vůz přiveze z vodňanské opravny, protože herečka Tomšů si mezitím při relaxačních hrách opět hnula se svým rozpadajícím se kolenem, musela fixovat a nemohla zohnout nohu. Vyřešili jsme to nácvikem přešlapování zbylou nohou po všech třech pedálech. Což se i stalo a my byli opět motorizovanou jednotkou.
Principála zaujala vize naší verze šou, kdy místo artistů na lítajících hrazdách, jak to předvádí Continuo, by se zmítaly na nářadí naši tři mrzáci, Hýsková o jedné ruce a s rukou ovázanou zakrvaveným obvazem, Tomšů se svojí festovní figurou a ortézou na koleně a principál, mávající nahoře svými francouzskými holemi, všichni polepení péřím, aby podtrhli ten vzlet ducha jako ptáka, Tomšů by mohla být trochu jako papoušek, zbývající herec Škopek by k tomu občas zabubnoval, přeslečen nejmíň za Araba, na náš prokopnutý turecký buben, nebo by i zahrál tesknou na křídlovku a takto umělecky-avandgardně ztvárněným pokusem snažíce se vystřihnout odvěkou tužbu povznesení se nad banální realitu života bychom se stali i my konečně tak proslulými, že by se na nás přišla podívat i referentka paní Machalická z kult. rubriky Lid. novin.
A to je, proč mě strašně mrzí, že neumím malovat jako pan Hlinomaz, protože ten by tohleto uměl namalovat až by lidi žasli,“ pravil principál, zavíraje na noc tuto svou vizi do králíkovy přepravky, aby ji do rána nezapomněl.
A toto je báseň, která by nad tím vším vizuálnem ideově prostupovala:
Ta hvězdná noc mě k sobě vábí,
ale já vzpomínám:
nás pouštěla se zemská tíha,
my v celých městech, v celých frontách tam
padali za těch třaskajících nocí.
A tehdy znovu: blažený kout
a z něho do světa tolik je cest –
z jar našich nebe dnes nad ním pnout,
to by tu v noci napadlo hvězd.
A svítilo by se petrolejkama.
Ale žádné ráno nebylo moudřejší večera, ani když už jsme měli auto, kempy byly jako vymetené. Tak jsme se zastavili za letitými kamarády, na Zlivi za Pechkovými a jednou večer za Tomášem Műglem, který má ve Lhenicích hospodu U Tomáše a od doby, co jsme tam na dvorku poprvé zahráli svoji Sněhurku, si nedá vymluvit, že nejde jinak, než nás hostit. A hostí věru opulentně. Tentokrát jsme měli štěstí i v tom, že bylo málo hostů a mohl si k nám přisednou, a protože se známe dlouho, tak zavzpomínal i na kus svého života a najednou přestal být majitelem a hostitelem a povídal si s námi víc, než jak si povídá s kamarády a bůhví, jestli si s nimi povídává zrovna takhle. A my jsme nebyli herci, co jsou v hospodě, ale přátelé, co mají radost, že se po roce zase vidí s člověkem, se kterým je jim dobře.
A když jsme byli už v tom ježdění-loučení, zajeli jsme i k Valentovům, co mají svoji hospůdku v Krasetíně, to je u Křemže, taková malá vesnička, a oni si tu hospůdku udělali ze stodoly. Napřed ji pronajímali, teď, co Valenta nechal muzicírování, pracují v ní sami. Je to hospůdka malinká, pěkná a milá a má svůj okruh hostů – my se objevili znenadání a zrovna když u nich byla svatba, tak jsme na sebe neměli moc času, jen jsme zkonstatovali, že se mají dobře, že si rozumějí, že dcera dokonce vyrostla tak, že už vypomáhá (když jsme u nich před lety hráli na dvorku pohádku a večer Othella, tak byla zhruba metrová!) a jeli spokojeně na Kratochvíli, do svého domečku, co nás kastelán ubytovává. Mimochodem – děvčátko, co si loni kastelánovic osvojili, taky pěkně povyrostlo. „Ještě že člověk toho zvětšování v nejlepším nechá, nedovedu si představit jak bych vypadal, kdyby mě bylo deset metrů na výšku a 5 kolem dokola!“ zhrozil se mudrlant principál a šelmovsky mrknul na Hýskovou, až jsme nevěděli, cože to má znamenat.
Zajeli jsme i do Holašovic, kde v místní hospodě měli dokonce utopence! To nám pořádně zvedlo náladu! A navíc – byli vynikající, i když Tomšů si pochopitelně dala věneček, blázínek. A zjistili jsme, že v místním informačním centru mají pexeso, na kterém vizuálně figurujeme! To bylo něco pro principála! „Konečně budeme bohatí!“ vesele vykřikoval a pokoušel se zatančit několik kroků odzemku, který v mládí tak miloval! Nikdo nás totiž nepožádal o svolení! Takže právník jeho ochranné autorské organizace bude mít patrně práci, protože se principálovi dávno přestalo na Holašovickém jarmarku, který se každoročně v této potěmkinovské vesnici koná, líbit. „Začnu od 100 000! Uvidíme, jak se to vyvine dál!“ Už vidím, jak příští rok jezdíme v ojetém Rolls-Roysu. S připřáhnutým vozíkem.
A tak skončilo letos to naše putování, za které nejsme zavázáni Ministerstvu kultury ČR, kterým jsme pro principálovu averzi pohrdli, ale za podporu vděčíme zbytku z toho, co se loni složili naši příznivci a letos přidali Středočeši. Budiž jim za to vzdána chvála a čest. (I když ty peníze dali hlavně principálovi na režii a on to vrazil do benzinu.)
A teď už budeme jenom přes rok špekulovat, jestli ta dřina a hubený výnos za to stojí, nebo jestli se na to nemáme vykašlat, protože už ani toho uznání si moc neužijeme.
Tolik tedy posílám, srdečně zdravím, slečno Žemlová, slyšel jsem, že se snad budete vdávat, tak tedy ať světlo věčné Vám pěkně hoří a svítí, hlavně v noci!
Radim Vašinka,
nezávislý principál
A ještě tohle P.S., asi 10 dní staré, které otiskujeme v naději, že pan Kadubec s tím nikterak nesouvisí. I když zcela jistě nějaká ta částka z uloupených peněz pochází z jeho kapsy, neb mezitím bral penzi!
R.V.