<<< |

Blázen, kdo na vsi hledá klid

Dojeli jsme v pořádku, kolečko vydrželo docela v pohodě, protože to není normální kolečko, ale kolečko komediantské!

Závěrečná část putování do Jeseníků byla přenádherná, což uznal sám principál slovy: „Už dlouho jsem neviděl tolik zelené barvy pohromadě!“ Navzdory pokročilé noční době byli jsme přivítáni srdečně. Po výměně základních informací a cestovních dojmů odebrali jsme se do podkroví atypického okálu Jana a Jana a Marty Kadubcových a jejich tří dětí, kterých se zdá být někdy víc a někdy míň. Což je způsobeno průzračností místního horského vzduchu, nezkaženého automobily, továrnami a novinami. Televize při své zasklenosti tolik nesmrdí.Náš ubytovatel, pan Kadubec, nám sliboval tuny hříbků a hory borůvek, ale ono zatím kde nic tu nic. Pochopitelně, že jsem tuto okolnost reklamovali, ale Jan nás odzbrojil konstatováním, že viděl, jak sousedka něco nesla. Uhodila ostatně taková vedra, že se člověk jen ztěží pohyboval, natož aby někam chodil. Jakžtakž jsme přežívali ve stínu obrovského našeho cestovního slunečníku, což nám ovšem nebránilo v tom, abychom s večerem nerozhořeli oheň na obligátní buřty. V případě principála mohlo jít jen o buřty drůbežího charakteru, protože je cholesterolik, byť zuřivě zápolící s tím nepěkným cholesterolem, jehož účinky na sobě pozoruje, i když mu ještě nestanul tváří v tvář, kreténu zákeřnému.

Kadubec starší, bez přestání tesající nové a nové objekty ze všelijak kroucených kmenů stromů, z nichž některé před lety i sám sázel, se věnuje i rozsáhlé sanaci starších artefaktů, časem omšelých. Natírá jako vždy čím se dá, a hlavně tím, co mu kdo dá. Momentálně je převažující barvou hnědá. Prostor mezi chalupou-okálem a obrovitou stodolou, kterou kdysi vlastníma rukama postavil, je poněkud vylidněný, protože kolem dvaceti objektů přepravil o kus Supíkovic dál, na pozemek pana Jankese. Tady je hodlá v pátek rozmístit v malebném plenéru, tj. na pokoseném trávníku, mezi stromy. Na týden. Protože pak by to překáželo při údržbě, tj. při kosení. Budeme při tom.

V sobotu vpodvečer se principál po přečtení prvních supíkovických zápisků zamyslel a jsa spíše člověkem pudovým, než chladně uvážlivým, dospěl k názoru, že tohle už vlastně není putování, ale vpodstatě privátní dovolená (herec hrající krále nás po Veselém Kopci opustil, neboť je ve vývinu a trpěl nedostatkem výživné stravy), když nehrajeme (ostatně komu?) a že si tedy nepřeje, aby, jak pravil „byl jako soukromník veřejně odhalován v nahotě svého kroušeného srdce.“ S duší si nebyl jist, odvolávaje se na pneumatiky. I přestali jsme tedy referovat o bídě putujících komediantů v epoše ranného kapitalismu bez lidské tváře.

Principál, emocionálně deformovaný dlouhotrvajícím důvěrným stykem s poezií, si přál ocitovat na závěr tohoto dílu tzv. putování báseň Oldřicha Wenzla, kterou si náhodou zapamatoval, díky čtyřem inscenacím, jež z jeho díla zinscenoval, zvláště když tu poslední naprosto zvoral a básníku je tedy dlužen. Zde ona:

    Dumka

Při pohledu na 4 antukové tenisové dvorce

Svíjel se blahem

Když plaval v barrandovském bazénu

Svíjel se blahem

Když střílel barevné bažanty

Svíjel se blahem

Když tě spatřil ve smutečním rouchu

Rozvinul se blahem

A rychle odešel

 

S hlášeními se mělo pokračovat až na Kratochvíli, kam jsme měli odjet v půli srpna.

Mělo se, ale neodjelo se. Principál nám ochořel, že nebyl schopen svéprávného fyzického pohybu, leč vleže, což nestačilo. Octnul se tedy v péči barrandovského střediska, kde jej už všichni zdaleka zdraví, od vrátného až po uklizečku. Doktoři si jej dokonce i podávají.

Takže s naším hlášením byl konec.

(Ono na Kratochvíli už se nám ani moc nechtělo – už jsme se tam okoukali, navíc v posledních letech tam divácky jen paběrkujeme po cirkusácích z Continua. Ale rozloučit jsme se tam asi přece jen chtěli, s tím hezkým, co jsme tam zažili, když jsme před čtrnácti lety na zámku začínali, krátíce návštěvníkům jejich chvíle čekání. A zajet si i do kláštera ve Zlaté Koruně za bouřlivákem Zdeňkem Troupem. A stavit se i u Müglů, v jejich lhenické hospodě u Tomáše, kde nás vždy pohostili, jako bychom byli kdovíjaká honorace, potom to vzít na Zliv, k Mydláku… Prostě projet si tu naši trasu, někdy bědnou, někdy potěšlivou… Fuj! Dosti sentimentu. Ne vždy je solí života.)

S hlášením měl být konec, ale nebyl.

Po čase, to už byl principál napůl zdráv, došlo ze Supíkovic psaní od Jana Kadubce st.:

28.8.2006

Milí Vašinkovi,

zdravím Vás všechny ze Supíkovic. Neozýváte se , tak se musím ozvat já.

Tak jsem udělal dernisáž (paní Jankesová stejně potřebovala posekat trávu), nic slavnostního, žádný alkohol ani žádné obložené chlebíčky, přijel jsem se synem a vnukem Avií k Jankesům, sochy jsme naložili a uložili na půdu stodoly. Do lomu jsem to nenaházel (bývalé německé lomy na mramor používá naše vesnice jako smetiště, za těch šedesát let jsme ještě ty lomy nestačili zaplnit odpadky), bylo mi těch sošek docela líto, tak ať si odpočívají na půdě stodoly zaházené senem. Knihy jsem také odnesl do té místnůstky vzadu, které říkám aťas, je to ale vlastně skladiště; knihy nepotřebuju, neboť jsou stejně k ničemu. Sepisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo, říká Kohelet, a má můj souhlas.

Kdyby po celý den a po celou noc neštěkali psi (hlavně sousedův) a kdyby přes den nehlučely sekačky na trávu, bylo by tu docela klidno a dala by se poslouchat i hudba.

Marně vyhlížím, kdy bude zveřejněna druhá část Vašeho letního putování. Ta první část končí tím, že jedete do Supík. Předpokládám, že v druhé části by mělo být něco o pobytu u mne. Žádné obavy, že bych se nějak mohl urazit. Klidně napište cokoliv. Třeba: Je to super ultra levičák a jasný případ antiintelektuála, který pouze pokračuje ve Veblenově útoku na kulturu (Adorno). Šlechtu má za hrdlořeze, kněží všech náboženství jsou pro něho šamani a velcí podvodníci, univerzitní profesoři jsou škrabáci pochlebující vládnoucím gangsterům jen proto, aby mohli pod stolem sbírat zbytky z jejich hostin. Umělci jsou lehkoživkové oblbující masy obyvatel, pouze některé bere na milost ty, kteří rozveselují a tím dělají život poddaným příjemnější. Je přesvědčen, že: Pravdu mám jedině já! (Někdy se mi z té mé Pravdy podaří i něco písemně zachytit, ale stejně to nikdo nečte, takže ta moje pravda je na tom úplně stejně jako by nebyla.)

Současná politika (a nejen česká) je mu naprosto ukradená, však taky nečte nižádné noviny a jenom potvrzuje výrok svatého Augustina ze čtvrtého století našeho letopočtu, že každá vláda bez výjimky je lupičská organizace a banda zločinců.

Copak si má člověk našeho myslet něco jiného než si myslel svatý Augustin? Vždyť presidentem Rakouské superdemokratické republiky byl válečný zločinec Kurt Waldheim, který se osobně podílel na vystřílení všech civilistů vesnice kdesi na Balkáně (nebyly to ovšem Lidice a Ležáky v Čechách, to je fakt). Na východo a západoněmeckých univerzitách se ukryli jako univerzitní profesoři členové SS hledaní coby váleční zločinci, kteří vynesli stovky rozsudků smrti, jež zajisté jako profesoři práva vynášeli dle tehdy platných paragrafů a tedy žádné morální výčitky neměli, nemají a ani mít nebudou. Presidentem nejsilnější země světa je dnes slaboduchý bigotní věřící narkoman a alkoholik. Druhý notorický alkoholik Boris Jelcin byl docela dlouhou dobu šéfem mocnosti vlastnící nukleární zbraně. Je potom k podivení, že po převratu 89 se bývalí komunisté zmocnili nejvýnosnějších ekonomických aktivit? Notorický alkoholik a filmový herec-kovboj vládli světu. Žádný Marcus Aurélius či vládce naslouchající Konfuciovi, kdepak! Taková podřadná svoloč rozhodovala (a rozhoduje i dnes!) o osudu světa a o osudu miliónů lidí!

Nejvíc mne ovšem serou dnešní antikomunisté s tou jejich pokryteckou licoměrností. Když jsem podepisoval Chartu 77 (jako jediný na Jesenicku), nebyl daleko široko jeden jediný antikomunista – jé a kolik je jich dnes! Kde byli tehdy zalezlí? V jakých děrách se schovávali?

Ale přece jen původem z Jesenicka, a dokonce přímo ze Supíkovic, je ještě jeden Chartista. A víte kdo? Podnikatel Milan Šmerda, ten, co mu spadl na Staromáku ten vánoční stromek (dnes má v Mikulovicích hospodu, které se všeobecně říká hospoda u Spadlého smrku). Podepsal Chartu v base, kde si odpykával nějaký trest (prý si odseděl za komunistů 15 roků), seděl totiž s Václavem Havlem ve stejné věznici.

A tady jsme museli začít psaní pana Kadubce cenzurovat, abychom se vyhnuli pozdějším soudním procesům pro poničení pověsti případných bezúhonců, protože nemáme možnost ověřovat si pravdivost sdělení našeho supíkovického příznivce (jehož výtvarné a slovesné dílo spolu s verši jeho přítele Karla Hoffa uvádíme v naší inscenaci „Máme doma veverku, má červenou prdelku“ v uměleckém zpracování našeho principála). Zcenzurované řádky uvedeme začerněním, jak bylo za první republiky zvykem.

Tedy:

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 možná možná kdybych měl umělecký úspěch a tudíž sdostatek peněz, možná bych byl nadšeným přívržencem ultrapravice a obdivoval presidenta Bushe a Klause, Topolánka (či raději Tupolánka?), doktora zubaře Macka s nezvykle vysokým IQ a dvojnásobného doktora a budoucího ministra vnitra Langra, a spolu s Knížákem obdivoval skiny a rasismus. Ani bych se pak sobě nedivil.

Pak v Supíkách ještě žije celkem mladý pan doktor (nemá ještě čtyřicet), ale nevykonává lékařskou praxi, nýbrž rozváží léky (je tedy dealer, že?). A každým rokem ten týden mezi vánocema a novým rokem pozve majitele lékáren na týdenní zájezd do Egypta. Vše samozřejmě v jeho režii a za jeho peníze. Ty astronomické zisky mu platí samozřejmě zdravotní pojišťovna, tedy obyvatelé. Prč by tedy nemohl trávit se svými odběrateli těch pár dnů v nejluxusnějším káhirském hotelu?

Toto sdělení považujeme za nutné dementovat, protože se zcela jistě asi nezakládá na pravdě a jistě na tom netrvá ani autor této zprávy! Pevně doufám.

Ale poskytněme i dále prostor žahavému jazyku našeho supíkovického solitéra:

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx tisícovka v čudu, xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx to znamená xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx šestina xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx mého měsíčního příjmu.

xxxxxx a pokuty za pozdní příchod do práce: Libu zřezal manžel a tak přišla do práce o dvě hodiny později. Ráno chodí od čtyř do devíti, odpoledne od tří do šesti, samozřejmě v soboty i neděle. V podstatě celý den v prdeli. Příchod o dvě hodiny později není nijak závažný, neboť onu určenou práci musí udělat stejně tak jak tak – to jest dát krmení, vyvézt od prasat hnůj, vyčistit, naházet slámu a pozametat. xxx : "Tak dnes je to za pětistovku, příště, bude-li se to opakovat, bude tisícovka a potom, potřetí, už nemusíš chodit." Kde se to v tom xxxxx bere? To bych do něho nikdy neřekl. Metody poloviny 19. století, doba Karla Marxe!

O co tedy v podstatě jde? O to, kdo bude mít větší počet otroků. Petr jich má kolem třiceti xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx zisky v xxx miliónech ročně. Jde skutečně pouze o toto? Skutečně je tu lidstvo pouze proto, aby několik jedinců xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx bohatlo?

Vždyť do parlamentních křesel sedají už skoro dvacet let pořád stejné prdele. Už jsou tam skoro stejně dlouho jako Husákovi hoši kdysi. Copak lze takto šaškovat furt? Asi jo.

Vyčetl jsem z pravicových novin Respekt majitele hraběte Schwarzenberka, přinesl mi je xxxxxxxxxxx obdivovatel pana hraběte: Afričané umírají na AIDS, má to ale i kladnou stránku – tím se zmenšuje počet pracujících, což ale zase zvyšuje příjmy těch, co přežili.

Choroby jako AIDS, cukrovku apod. je výnosnější léčit než vyléčit, takže farmaceutické firmy investují hlavně do výroby drahých léků na potlačení příznaků nemoci než do léků na úplné vyléčení.

Doufám, že Vás potěším alespoň citátem z Brechta: Když koupíte kilo hřebíků, tak víte, co máte. Ale co máte z kila myšlenek?

Po důkladném prostudování dopisu Jana Kadubce st. rozhodl se tedy principál dát souhlas k vylíčení supíkovického pobytu.

Na Jesenicku jsme už po několikáté, ale čím víc tam člověk pobývá, tím více nahlíží idylické na první pohled realitě pod sukně, a zjišťuje, že sice nahoře je to vpravdě huj, ale dole dost fuj. Ve Zlatých Horách, kde žije můj bratr, kterého jsme navštívili, vypouští občas jedna z místních fabrik do vzduchu jedovatosti. Na stížnost občanů odpovídá předseda, tedy dnes vlastně starosta (od starati se!), že továrna zaměstnává místní a kdoví co by z toho bylo, kdyby si je dovolil upozornit na tento zhovadilý nešvar. Švagrová pro jistotu (protože tam žijí) dodává, že ten problém se nijak řešit nedá. Patrně.

„Dívenko,“ pravil principál, „myslím, že hygienici by to panu fabrikantovi jistě pomohli vyřešit. Nežijem v dobách štrajchpudlíků, ale v 21. století.“

Že mlčí i zaměstnanci, je pochopitelné, při vysoké nezaměstnanosti v tomto kraji. Navíc už přivykli tvrdému otrokářskému systému hamižného otrokáře. Ani bratr nechce principálovi prozradit jméno fabrikanta.

„Věz ovšem, pane bratře,“ pravil principál bibličtinou, do níž občasně upadá, „že Mistr Hus pro pravdu i zemřel!“ A na půl huby dodal sám pro sebe: „Zajímalo by mne, co ten vejlupek dělal před listopadem…“

V jesenickém okrese, jak jsme se dozvěděli ze zasvěcených pramenů, se místní podnikatelé monopolně dohodli neplatit svým zaměstnancům – nezávisle na oborech činnosti – vyšší mzdy, než jaký je okresní průměr. A ten je jeden z nejnižších v republice. A který z nich by na to nedbal a platil líp, toho by sežrali.

„Hezké, jak lidi přece jen dovedou táhnout za jeden provaz,“ zahuhlal opět principál, „ale za to „lidi“ dej do závorky otazník,“ prohodil k písaři. „Otazník, povídám, ne aby tam napsal „hovada“! Osobně to zkontroluji!“

Pak jsme byli také na zahájení výstavy objektů našeho pana hostitele. V přírodě. Bylo to moc hezké. Ale pak se sedělo, místní pan majitel pensionu, u něhož se to dělo, griloval, popíjelo se, povídalo, ale přišla dáma, poněkud prostoduchá (jeden z objektů pana Kadubce má název Che Guevara – „Kdo to je?“ otázala se dotyčná nevinně!), údajně milionářka, ovšem u Kadubce je každý, kdo má trochu peněz, automaticky milionář a je lepší mu ty miliony cenzurovat. Ale docela bych mu věřil. Jan je ovšem zdárný provokatér bohatců. I začal mluvit o případu své snachy, která se omylem zpozdila na pracovním úřadě o jeden den (opravdu omylem! 31. místo 30.!) s obnovením prohlášení, že je stále ještě nezaměstnaná. Přišla. A když se dozvěděla, že jde o jeden den pozdě, tak se omluvila. Vynadali jí a vyhodili. Byla vyřazena ze seznamu žadatelů o práci a přišla tak o podporu. Znovu se o ni může hlásit až po půl roce. Tři děti na krku a muž, který pracuje v lese, t.č. bez práce (přívaly sněhu). Protože ona dáma (Che Guevara) má s tím úřadem něco společného (snad manžela či tam dokonce i pracuje nebo co), zapojila se do debaty a prohlásila, že je to správné, protože zákon je zákon. A kolik lidí toho zneužívá za naše peníze. Prostě spor se ocitnul v rovině vozy – kozy. Po kratší výměně názorů na tuto problematiku vyjádřil se principál o oné dámě trochu nediplomaticky, nezval ji krávou, promluvil o Havlovi (na téma litery a smyslu zákona), poslal ji do prdele a hrdě odešel. Neboť nesnáší křivdu na bezbranném. Navíc – Kadubcova snacha je Romka. Což byl patrně ten hlavní důvod oné zaujatosti úřadu pro právo a spravedlnost. Ostatně o Jeseníku vědí místní Romové svoje. Paní Marta podala proti rozhodnutí odvolání.

Pan K. odkráčel s principálem, ale jen aby jej cestou přemlouval k návratu. Ten ovšem při jeho známé zásadovosti a nepodplatitelném charakteru naprosto nepřipadal v úvahu. Když je dostihnul jejich doprovod (že si to ale šupajdil s těma berličkama!), rozhodl se Kadubec vrátit se zpátky do společnosti. Byv principálovou otázán, necítí-li se jako prodejná děvka, odvětil zcela po pravdě a věru i logicky, že tam ještě zbylo plno pití (později přiznal, že bylo z jeho kapsy).

Bratrovi se pobyt mezi místní smetánkou velice líbil.

Bylo to příjemné osvěžení v těch vedřinách.

Večer u ohně doznal náš umělec pan K. st., že on sám napsal stížnost na místní poměry na pracovním úřadě, které poslal přímo ministru Škromachovi. Onen dobromyslný taťka pracujících dokonce i dojel do Jeseníku. (K. umí psát velice fundovaně!)

Stavil se i na Městském úřadě. Toť vše.

Snacha žádnou odpověď na své odvolání dodnes nedostala. Proč by měl Úřad odpovídat nějaké cigošce. Stejně neumí třeba ani číst… Ona pak, protože zná, jak to na světě chodí, přestala se o celou tuto záležitost zajímat. A s manželem ještě Kadubcovi st. vyjádřili nevoli, že je zbytečně popularizuje. Úředník dostal své poddané tam, kde je chtěl mít: aby neotravovali. Zákon je prostě zákon.

(Mimochodem – ona tamta dáma (Che Guevara), účastnivší se ač nezvána Kadubcovy výstavy byla s doprovodem bullteriéra, volně puštěného bez náhubku. Inu – zákon je zákon a platí pro každého.

A tak povstal principálův sice chabý, leč pochopitelný a výstižný dvojverš:

Nikdy více

Supíkovice.

Tak tohle mělo být naše letošní hlášení o putování po Čechách. A je z toho spíš hlášení o tom, jak se taky žije v Čechách. Zatím, co panstvu jde o koryta, ti dole mají jiné starosti. A kdoví, co bychom ještě zažili v jižních Čechách. Tam jsme taky jezdili požehnaně dlouho.

Vlastní rukou sepsal Radim Vašinka, zvaný též Vincenc Orfeus Kočvara, nezávislý principál, se srdečným pozdravem všem, co znali naši Putující královskou šekspírtovskou divadelní společnost

Na fotografiích jsou zachyceni, ať již v práci, disputaci či při odpočinku, Jan Kadubec, Irena Hýsková, principál a částečně i jeho bratr Vratislav

Zvláštní příloha k principálovu hlášení ze Supíkovic

aneb

Obrázek ze života Jana Kadubce

    Vážený pane ministře práce a sociálních věcí,

    dovoluji si Vám podat stručnou zprávu o hulvátském chování Vašich úředníků na nejnižší úrovni, to jest úředníků Úřadu práce v Jeseníku s jejich vedoucím, panem Klíčem.
    Moje snacha bývá od jara do podzimu zaměstnaná v místním zemědělském družstvu s měsíčním platem cca 6 až 7 tisíc korun. Přes zimu bývá nezaměstnaná. Úřednice jí určila datum návštěvy 30.1. Snacha se spletla a přišla 31.1. Na omluvu samozřejmě neměla nic, pouze „spletla jsem si datum“. Okamžitě byla na půl roku (což je šest měsíců!!!) vyškrtnuta z evidence pro tak zvané „maření spolupráce s úřadem“. Co si budeme namlouvat, všichni víme velice dobře, že tyto povinné návštěvy jsou čistě formálního charakteru a lidskou důstojnost ponižující záležitostí, neboť Úřad práce stejně žádnou práci nenabídne. Kdyby Úřad práce neexistoval, nikdo by ho nepostrádal!
    Důsledky rozhodnutí nafintěné úřednice jsou ale dosti drastické: Moji mladí nemají z čeho žít. Syn od listopadu nemůže do práce do lesa kvůli sněhu. Sociální příspěvek nedostanou, protože snacha se zmýlila v datu formální návštěvy, a byla dle paragrafu xy zákona xy vyškrtnuta ze seznamu uchazečů o práci. Mají tři dospívají děti.
     Podobným způsobem úředníci Úřadu práce rozhodli o vyřazení (prý) 80 žen, některé z nich málem spáchaly sebevraždu.

   Vy, jako ministr sociálně demokratické vlády, byste se měl podívat zblízka na tuto zhovadilost úředníků, přece jejich antisociální cítění je donebevolající neurvalost!
    Jsem osobně přesvědčený, že ony nafintěné dámy-státní úřednice na Úřadě práce nemají co dělat stejně jako jejich vedoucí. Už jenom pro ten fakt, že počet uchazečů, kteří tak zvaně nespolupracují s namyšleným úřednicemi je dosti vysoký. Nebo má úřednice za jednoho vyhozeného vyšší prémie? Asi!
    Zajisté takový úředník raději vede vznešený a inteligentní rozhovor s podnikatelem, který koncem listopadu propustí z práce stovku makantů, aby je k 1. lednu zase přijal, ovšem už se státní dotací na každého (o tento státní příspěvek se šábnou napůl), než rozhovor s těmi pologramotnými, ošuntělými a skoro hladovými podlidmi, kteří často nemají ani na autobusovou jízdenku.
    Pokud o takovém přístupu Úřadu práce (nejen) v Jeseníku víte a schvalujete jej, měl byste přestoupit k ODS.

    P.S.: Napsal jsem snaše odvolání na Vaše ministerstvo, ale do doby, než rozhodnete (a úředníci si dávají setsakramentsky načas!), budou úplně bez prostředků - a to si ještě musí oba povinně zaplatit zdravotní pojištění. Z čeho?

x-x-x-x-x

A jenom tak z hecu jsem poslal kopie dopisu do Práva a Literárek. Literárky asi měly moc volného místa a tak to otiskly. V dědině jsem se stal velice populární, četli to snad všichni. A ministr Škromach přijel do Jeseníku a navštívil koncert orchestru Lidové školy umění. Ministr a milovník hudby? Že by přijel jen proto? Na úřadu práce se samozřejmě nic nezměnilo, ač prý tam bylo při návštěvě ministra docela dusno.

    A dostal jsem skutečně odpověď. Je zde:

    Odpověď ministra práce a sociálních věcí pana Škromacha

    Ing. Eva Šmejkalová, náměstkyně ministra

    V Praze dne 28. dubna 2006-05-25

    Č.j.: 2006/15539-42

    Vážený pane,
    z pověření pana ministra práce a sociálních věcí jsem obdržela k vyřízení Váš dopis, ve kterém kritizujete nevhodné chování pracovníků Úřadu práce v Jeseníku.
    Vaše stížnost byla pečlivě prošetřena a její výsledek, s ohledem na ochranu informací, můžeme však sdělit pouze uchazeči, ve Vašem případě Vaší snaše.
    Výsledek šetření o správnosti postupu úřadu práce, kterým byla Vaše snacha vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, bude v rámci odvolacího řízení taktéž sdělen pouze uchazečce.
    Nařízení o ochraně informací, související s evidencí a zprostředkováním zaměstnání uchazečů, vyplývá jak ze zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, tak i ze zák. č. 101/2000., o ochraně osobních údajů.

    S pozdravem podpis nečitelný



    Pan ministr měl odpovědět na otázky, kde vůbec nejde o zveřejňování nějakých osobních údajů:


1.  Zda jednání úřednice na úřadu práce bylo v souladu se zákonem a předpisy.

    Jeho odpověď mohla znít: Ano, jednání úřednice bylo správné, neboť uchazečka o práci přišla na úřad práce o den později a to bez uvedení závažného důvodu.

    Nebo: úřednice jednala příliš tvrdě a tudíž její rozhodnutí vyškrtnout uchazečku z evidence bylo zrušeno.

2. Dále byla jasně a srozumitelně položena otázka, zda podnikatel a potažmo vedoucí úřadu práce jednali dle zákona, když byla propuštěna z práce stovka dělníků s tím, že za měsíc byli titíž pracující znovu přijati už se státním příspěvkem (někdy až dvě stě tisíc na jednoho!)

    Odpověď mohla znít: Ano, oba postupovali dle zákona, neboť zákon umožňuje takové jednání. A co podnikatel s obdrženou finanční částkou od státu udělá, že se třeba rozdělí na půl s vedoucím úřadu, či kam investuje obdržené peníze je pouze jeho věcí.

    Nebo: Byl spáchán trestný čin a vyřešili jsme to následovně.

    Tady přece nejde o zveřejňování osobních údajů.

    Ministerstvo prostřednictvím náměstkyně si dělá vyloženou srandu,,když napíše takovou dadaistickou odpověď hodnou Jaroslava Haška.
   

    Později jsem si uvědomil, že mohu požádat úřad o přesnější informaci,a tak jsem poslal email tohoto znění:

    Žádost o sdělení informace dle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím.
   Text dotazu: Jaký ceIkový počet evidovaných uchazečů o práci na Vašem úřadě byl za rok 2005 vymazán z evidence pro tzv. maření spolupráce s úřadem. Tuto informaci jsem na Vašich web stránkách marně hledal. Pokud tam je, prosím,
upřesněte cestu k dohledání žádané informace. Děkuji. Jan Kadubec

    Odpověď:

   Vážený pane, V roce 2005 bylo vyřazeno z evidence úřadu práce 476 uchazečů o zaměstnání z důvodu maření spolupráce a neplnění si povinností vyplývajících z titulu evidence. Ředitel Úřadu práce v Jeseníku

    Takže ne osmdesát, nýbrž 476 lidí bylo vymazáno z evidence!!!
   Je samozřejmé, že určité procento z nich byli opilci, mentálně retardovaní lidé a lidé s tmavší pleti, ale že by takoví byli všichni? To se mi jaksi nepozdává.
   

    Iva (moje bývalá žačka) přišla na Úřad práce někdy v srpnu 2005 taky o den později a byla tudíž pro maření spolupráce s úřadem vyškrtnuta z evidence (stejně jako moje snacha). Vyškrtnutí z evidence ovšem znamená, že taková osoba ztrácí nárok na sociální podporu. Rozvedená Iva má štěstí(?), že žije s dospívající dcerou u rodičů, takže hladem netrpěla, rodiče ji živili a platili za ni zdravotní pojištění. Po půl roce (po uplynutí šesti měsíců trestu za opožděný příchod na úřad!), přišla na úřad práce a požádala, aby byla přijata do evidence uchazečů o práci. Ovšem teď už nastala spíš než kafkovská situace, situace horrorová. Iva si totiž v tom srpnu 2005 podala odvolání proti vymazání z evidence a uvedla jako důvod, že přece když přišla o den později na úřad, nijak nemařila spolupráci, alespoň ne záměrně. Toto odvolání ovšem musí řešit úřednice na Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze. A ona úřednice v Praze to podnes nevyřešila. Když si jenom představím, že celých osm měsíců rozhoduje nějaká anonymní úřednice ministerstva o takové pitomosti, aniž by došlo k nějakému rozhodnutí, tak mám pochybnosti, zda vůbec nějaké ministerstvo existuje ve skutečnosti - není to jenom nějaká fikce? nějaké virtuální ministerstvo?
    A jelikož ministerstvo nerozhodlo, není možné Ivu zapsat do evidence žadatelů o práci, to bude možné, až po ministerském rozhodnutí. Než úřednice v Praze rozhodne, Iva se může jít pást na nějakou opuštěnou louku i se svojí dcerou, nebo mohou obě začít podnikat se svým tělem. Myslím, že Ivina dcera už dosáhla čtrnácti let, takže to bude bez problémů. Je nutné ještě podotknout, že sociální dávky nelze dávat pozpátku, tedy třeba za minulý uplynulý měsíc. U Ivy to dělá už osm měsíců, možná to bude i devět, deset, ....
    Je to jasný trest za odvolání. Každý si musí řádně rozmyslet než podá odvolání proti rozhodnutí úřadu! „Co se odvolávala, koza, vždyť dobře ví, že proti úředníkům nemá žádnou šanci," komentoval případ můj syn.
    Aby nějaká úřednice škrtem pera (zmáčknutím klávesy!) rozhodovala o tom, zda člověk bude mít co k jídlu či zda bude hladovět, tož to nebylo možné ani v hlubokém temném středověku. Akorát v Březince (Birkenau) to možné bylo.
    Iva mi to rozhodnutí Úřadu práce přinesla ukázat s tím, abych jí to vysvětlil, neměla ponětí, o čem to vůbec je, co to vlastně podepsala.
   Myslím si, že by nebylo tak úplně marné, všimnout si onoho úřednického slangu, kterému rozumějí pouze samotní ouřadové. Je to stejné jako v podsvětí a v mafiánských organizacích, kde žargonu rozumí pouze zasvěcení. Podsvětí a státní úřad používá stejné formy jazyka, není to nějak zvláštní podivné spojení? Stejná metoda tam i tam? Že by i stejní lidé? Určitě stojí za to všimnout si i podpisu pana Klíče-vedoucího úřadu. Vždyť to není podpis, to je mayský či egyptský hieroglyf, či dokonce je to podobné čínské kaligrafii. Kdyby se to zvětšilo, bylo by to krásné abstraktní umělecké dílo. Že by pan Klíč byl nějaký zhrzený umělec či zhrzený egyptolog?
    A tak jsem přesvědčil snachu, ať je trochu srandy, aby také napsala odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku.

    Věc:Odvolání proti Rozhodnutí úřadu práce v Jeseníku č.j. JEA-420/2006-K/960/S5/3088

    Prosím Ministerstvo práce a sociálních věcí o zrušení Rozhodnutí úřadu práce, kterým jsem byla dne 30.ledna 2006 vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání.Uznávám mé pochybení. Skutečně jsem si spletla datum a místo 30.1. jsem se dostavila na úřad 31.1. Ale nebylo to z mé strany záměrné maření součinnosti s úřadem práce.Manžel je od začátku listopadu bez práce a máme tři děti.Doufám, že mé pochybení Ministerstvo práce a sociálních věcí promine a že tak tvrdé opatření ze strany Úřadu práce v Jeseníku zruší.Děkuji za pochopení a kladné vyřízení.
 

    Uplynulo šest měsíců a nic se neděje - úředníci o odvolání ještě nerozhodli.

    A tak jsem poslal na ministerstvo mail tohoto znění:

    Věc: Žádost o sdělení informace dle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím.

    Text dotazu: Mají ministerští úředníci určený ze zákona či vyhlášky nějaký termín, lhůtu do kdy, za jak dlouhou dobu musí vyřídit žádost občana, třeba odvolání občana proti rozhodnutí podřízeného úřadu ministerstva apod., nebo zákon jim žádnou dobu k vyřízení neurčuje? Mohou tedy odpovědět třeba za deset i více let. Pokud je tomu tak, berte moji žádost jako bezpředmětnou.

    A prosím o sdělení (v případě, že je určený termín vyřízení), jaké postihy úředníků jsou za neplnění svých povinností vůči občanovi.

    Děkuji Jan Kadubec, Supíkovice 218

    Odpověď nepřišla. To ale znamená, že úředníci mohou odpovědět třeba až za deset let.

    Počet evidovaných, jimž úřad takzvaně našel práci a podnikatel na ně dostal státní příspěvek - tam se dějí ty největší podvody. A prozrazovat podnikatelské záměry a aktivity dle zákona nelze, takže to se nikdy nedovíme. Podnikatel má třeba jenom dvě různé společnosti - z jedné je propustí, do druhé přijme - vše je dle zákona, vše dle práva, to nemá chybičku!

    Sezónní práce v zemědělství: Je docela velký počet evidovaných nezaměstnaných, za něž platí úřad zdravotní a sociální pojištění, kteří ovšem pracují několik měsíců při sezónních zemědělských pracích, takže zaměstnavatel za ně neplatí nic, žádné daně, ani zdravotní ani sociální pojištění, dá jim pouze po dohodě s úřadem minimální mzdu. Tím ale stát přece podporuje podnikatele. To je státem podporovaný podvod!
Stát podává pořádné finanční injekce velice dobře prosperujícím podnikatelům, ti se řehní, jak snadno lze oškubávat stát. To musel být ale vchcánek poslanec, který to v parlamentu prosadil do zákona. Ta pomoc podnikatelům navíc nepatří pod ministra práce a sociálních věcí, spíše pod ministra průmyslu, ministra investic či obchodu. Ministr sociálně demokratické vlády Škromach není ministr práce a sociálních věcí, to je ministr asociálních věcí, či antisociálních věcí.
    Kdyby se jenom sečetly náklady na provoz úřadu a celková suma vyplácená úředníkům a podnikatelům a srovnala s celkovou sumou vyplácenou nezaměstnaným, asi bychom byli překvapeni, kam ty peníze vlastně jdou. (Na jednoho nezaměstnaného připadají dva úředníci - to cituji povzdech nějakého římského senátora z dob antických! Takže vlastně nic nového pod sluncem.)
    Od roku 1998 do dneška (do konce roku 2005) dostalo tzv. investiční pobídky ve formě dotací a odpuštění daní 240 zahraničních firem, v hodnotě přes sto miliard korun.
    Jedno pracovní místo, které zajistí zahraniční investor, nás stojí pět miliónů.
    V regionech s vysokou nezaměstnaností lze získat na jedno pracovní místo maximálně 200 tisíc korun. Nezaměstnaný prý stojí stát přibližně 180 tisíc ročně! 180 000 děleno 12 měsíci rovná se 15 000 korun měsíčně!!! Takže nezaměstnaný má vlastně průměrnou mzdu i když dostává reálně pouze 2.500 korun!

    A co závěrem? Podle televizního vyjádření pana ministra tady dnes máme půl milionu lidí štítících se práce. To za komunistů se štítilo práce pouze pár desítek disidentů. Jak dlouho si to lidi nechají ještě líbit? Sám jsem na to zvědavý.

                            Jan Kadubec

<<< |