Milí přispěvatelé na konto našeho OS pro podporu činnosti

divadla Orfeus, 
kterého v průběhu let přizdobilo se rozšířením podmětu na 
Krytové divadlo Orfeus

 Své dojetí nad solidaritou, která se projevila vaší finanční spoluúčastí na provozu našeho divadelního klubu, jsme již vyjádřili. Vzhledem k tomu, že jste se tak stali i podílníky na našich osudech, pokládáme za svoji povinnost seznámit vás s naším současným existenčním postavením, které nám brání ukončit naši prosbu o finanční podporu, s níž jsme se před časem na vás obrátili.  Naše činnost i nadále není hodna pozornosti grantových komisařů MČ Prahy 5 a Rady MČ.

Jako zdůvodnění dovoluji si ocitovat několik vět z dopisu pana starosty, JUDr.Milana Jančíka, našeho příznivce, který se sice zasloužil o naši další existenci, ale víc pro nás udělat nemůže:

„Rada městské části má právo poskytnout finanční prostředky dle svého uvážení a jsem přesvědčen, že její rozhodnutí je správné a v zájmu našich občanů. Prioritou je zajistit co největší škálu kulturních akcí, a to můžeme docílit pouze tímto přístupem.”

Tolik předmluva k pojednání našeho principála, který je zároveň i předsedou našeho OS. 

Pro mne dozrává čas už drahnou dobu

Václav Havel mne svým nedávným pojednáním, nazvaným Dozrál čas, velice potěšil: konečně jsem jednou porozuměl nejen jejich autorovi, ale i tomu, co říká. A abych se přiznal, mile mne překvapil i razancí svého projevu, ba dokonce  razancí bez ubrousku. A jsem rád, že někdo připomenul, že kromě dnes  všeobecně známých chartistů a disidentů existovali i stovky mravenečků, rozhlodávajících svojí mravenčí prací základy bolševické společnosti, byť byli později s uznáním pohrdlivě zahrnuti do šedé zóny.

Dovolím si ocitovat následující odstaveček Havlova článku:

„Pamatuji například, jak v šedesátých letech to byla právě malá pražská i mimopražská divadélka, jež byla ohnisky nového a hlubšího sebeuvědomování a sebeosvobozování společnosti a jež - spolu s mnoha dalšími „menšinovými” úkazy, jako je například filozofické bádání - byla neodmyslitelnou předehrou pozdějších politických změn. Dalo by se říct, že větší svoboda některých se proměnila ve svobodu všech.
Ta divadla totiž navštěvovaly přesně ty menšiny, které později významně ovlivňovaly život většin. …”

Na, nebo lépe řečeno ve, vlastní kůži jsem zažil dvě z nich – brněnskou Iksku, kterou jsem spoluzaložil, a po odchodu do Prahy (nepočítám-li nepříliš vydařenou mezistanici v Divadle Na Zábradlí – až na Vyšinutou hrdličku, kterou nedávno vzpomenul prezident Klaus!) svůj Orfeus, který existuje dodnes (zatím). Aniž bychom činili velkohubá prohlášení, usvědčovali jsme s mladistvou samozřejmostí tehdejší režim ze lži, bezelstně dokazovali bolševikovi v čem se zpronevěřuje dokonce i svým oficiálně hlásaným zásadám, znepříjemňovali jsme mu spánek a lidem – jakkoli to bude znít pateticky – dávali jistou posilu v jejich tehdy dost  monotónním živoření. Trochu jsme pootevřeli okno, sice ne do Evropy, ale alespoň v tom zatuchlém jakémsi sklepení. Chtěl-li člověk tehdy být sám sebou, trvat na svém, nemohl si moc vyskakovat. Kolem nás se sice družili mnohé státu značně nepohodlné existence, ale my, i když jsme svoje divadlo dělali i pro ně, nesměli jsme se s nimi spolčovat, jinak by nás bolševik zlikvidoval. Nemohli jsme tedy podepsat Chartu (i tuto možnost jsem tehdy konzultoval) i když s chartisty jsme se stýkali, pro nás nebyl VONS (jehož pomoc jsem byl nucen za svoji osobu jednou i odmítnout!), bez nás musely zůstat všechny ty Děti a jiné aktivity, co existovaly. Pro nás bylo denním chlebem kličkování s cenzurou, s fízly, jejichž pozornosti jsme pochopitelně neunikli, práce na jinotajných scénářích a představeních, pro některé z nás byla krycím heslem i sama partaj. Se zaměstnáním jsme to měli všelijaké. Pochopitelně, že jsme se neměli tak zle, jako všichni ti přímí odpůrci režimu, ale svého jsem si užil.

Onehdy jsem si připomenul, jak v době, kdy jsem měl zakázaný rozhlas a žil na volné noze, odnášel jsem z agitačního střediska na Hřebenkách, kde tehdy zrovna Orfeus vegetoval, v aktovce brikety, abychom měli doma čím topit. 

Neuškodí připomenout  poněkud historizující exkurs:

Ze starého Orfea na Malostranském náměstí nás vyhnali po zákroku ruských fízlů v 72.roce. Nejen kvůli průšvihu s jednou inscenací. I kvůli tomu, co se tam chodilo za lidi. Docela rád bych si dnes přečetl jejich svého času zcela jistě existující seznam. Rok jsme se scházeli v hospodě na Špejcharu. Zkoušeli ve skladišti Akce Z (brigády na úklid ulic, parků, ale budovali se i  dětská hřiště aj. – ne my, ale organizátoři těch brigád!) v Riegrových sadech, v kantýně ČSAD v Karlíně, po kvartýrech. Až jsme se dostali do Švédské, do agit.střed., kterému vládli bolševici, v čele s jakýmsi armádním papalášem, bachař z věznice Řepy, ale taky naštěstí tam bylo i pár statečných místních sralbotků, kteří nám byli nakloněni. Před volbami, kterých jsem se nezúčastnil, jsme museli vydrhnout středisko, protože se tam volilo, s úklidem pomáhaly i trestankyně z Řep, které obstaral ten bachař. Čelili jsme obvinění, že neaktivizujeme místní svazáky; ze začátku jsme to vymanévrovali, byli jsme natolik drzí, že jsme si stěžovali u tajemníka OV KSČ, že se setkáváme s nepochopením místních uličních orgánů, protože nesprávně chápou kulturní politiku strany, které pomáháme bojovat s maloměšťáctvím, tou odpornou hnidou, nejen parazitující na čistých ideách komunismu, ale dokonce je ohrožující!!! A on se nás zastal! Byli jsme lstiví, nechtěli jsme si získat popularitu tím, že nás bolševik zakáže, protože pak bychom nemohli dělat své. A tím naším byly i večery samizdatové poezie Jana Skácela, Jaroslava Seiferta, Egona Bondyho. I nepovolený (!) Brecht. A na tu dobu velice výstřední dramaturgie.

Vůči tajemníkovi jsme neměli výčitky svědomí ani kvůli tomu, že do „boje proti maloměšťáctví” jsme si dovolili zahrnout i rozmnožování letáků, prohlášení Charty a obdobných materiálů.

Nakonec, když jsem byl hospitalizován, tak nás přece jen zlikvidovali. 

Následovala Solidarita, tam jsem se neudržel a nevyjádřil jsem se kladně k sovětské okupaci, pak Braník – napřed dole v divadle, potom na Dobešce. Tam jsme měli celkem pokoj. Jednou nás zkusili nás využít k předvolebním besedám, tak jsme jim s tou naší osádkou udělali tak „pokrokový” předvolební program z textů Rudého práva, že jsme s ním měli jen jedno vystoupení, i když občanům v zadních řadách se velice líbil!. Odrecitovali si to syn Ludvíka Vaculíka, Janek, Irena Obermannová, pozdější emigranti Haluškovi, Ivan Jiřík, a spolu s nimi i dívčina, registrovaná jako spolupracovnice StB pod krycím jménem RUŽE,  jak jsem onehdy zjistil. Od té doby po nás už nic pokrokového raději nechtěli. Mezitím bylo i nějaké to zakázané představení. Nebo i pár zakazovaných, která jsme obhájili. A moje občasné pozvání do Bartolomějské, ale těch moc nebylo a nebyly nikterak drastické. 

Bylo to s námi těžké, protože v té době jsme byli dost známý spolek, měli jsme za sebou několik vítězných představení na celostátní soutěži divadel poezie, na Wolkrově Prostějovu. (Kolem něj i na něm samotném se odehrávaly další bitvy, včetně tlaků, přetlaků, pokusů o fixlování výsledků.)

Část našeho spolku si pak udělala své i na tehdy pověstných pražských Divadelních poutích koncem 80.let, kdy se Střelecký ostrov stával v srpnu na 14 dnů jakýmsi podivným ostrovem svobody.(Othello, pohádky o Sněhurce nebo o Kulfáčkovi se ostatně drží na našem zájezdovém repertoáru dodnes.) Tam to bylo krásné! Byť si naše načalstvo na nás podvodem pěkně mastilo kapsu. Humorné klání Kočvarovy Šekspírtovské divadelní společnosti s fízly tady už mělo charakter střetu na veřejnosti.

Po převratu následovalo Bytové divadlo. Protože jsme neměli kde hrát. (Dobešku si koupili bohatí chlapci ze Sklepa. O nás tam nikdo nestál.) Čtyři roky. Pak jsme se nakonec uchytili v Krytu civilní obrany na Plzeňské, posléze vyčleněném z kategorie krytů. Vše vypadalo takřka růžově. Hl.m.Praha na nás pamatovalo grantem na inscenaci, dostali jsme i obolus na provoz. Pak začaly provozní granty MěČ Praha 5. Peněz nebylo moc, ale na téměř celosezonní provoz (hráli jsme zadarmo!)Předmět: to jakžtakž vystačilo. Ale pak přišly volby,  z politických důvodů vyhodili člověka, jehož funkce měla s granty leccos společného a ze msty vůči němu zkrouhli peníze všem, na něž se předtím pamatovalo.  Hlavně organizacím, které skutečně vytvářely kulturu. A začaly se preferovat jednorázové akce, na míle čpící lobováním. To byly různé ty Večery pod sombréry a jim na roveň postavené, které se ostatně zřejmě i „lidově zábavnému” složení nekvalifikovaných činitelů zamlouvaly. Na co se dávají granty dnes, to se neví, protože z internetu najednou zmizely kompletní výsledky. I za loňský rok. Grantové hospodaření je neprůhledné a nám bylo několikráte dáno na vědomí, že jediným naším právem je držet hubu a krok a že můžeme být rádi, že máme prodlouženou smlouvu o pronájmu našich klubových divadelních prostor, ovšem za cenu stoprocentního zdražení nájmu.

(Tomu pochopitelně nahrává i současný stav grantové politiky hl.m.Prahy, dávající tak velice chytlavý, inspirativní příklad městským částím hl.m. A šlo by to zobecnit v ještě větší míře: zrcadlí to vztah vládnoucí skvadry ke kultuře: „Je to ke žrádlu? Není. Tak jakýpak štráchy. Trh to vyřeší.” Ano. Jedním trhem, jedním podtrhnutím.)

Principál je rád, to je pravda, ale jako naprosto absurdní se mu zdá být fakt, že když po nás jel bolševik, byl za jeho totalitního režimu přijat k obhajobě naší práce ideologickým tajemníkem OV KSČ – a to byl tehdy nějaký pán! – zatím co dnes, po slavnostním ustavení demokracie, se nám ani za boha nepodaří proniknout ke starostovi, abychom si konečně vyjasnili vzájemná stanoviska, protože s těmi, co tvoří mezičlánek, se dohodnout nemůžeme, to je jasné.  Leda by nám pomohl jejich oblíbený komik Sobota, známý z filmů a televize. Leč panu starostovi za setkání nestojíme, ten  má dost svých starostí. Na obvodě přece  musí být upřednostňována jednorázová činnost zaručující pestrost, před celoroční činností. Navíc dramaturgicky podivnou, zahrnující kromě výstředních her i jakési básničky. Jako kdybychom celou sezonu dávali jeden titul! Světovou premiéru své hry Letní zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku měl u nás rumunský autor Radu Ţuculescu, doma za minulého režimu neoblíbený (POZOR! na jejíž reprízu pan starosta onehdy písemně projevil ochotu se přijít podívat, inspirován patrně atraktivním titulem!), narozeniny českého básníka Jana Vladislava jsme připomenuli pořadem jeho poezie a próz, kterého se kromě samotného básníka zúčastnili mnozí naši bývalí disidenti a chartisté, ba i právě Václav Havel, který mne vyprovokoval k této trpké úvaze, nedávno jsme připomenuli dílo a život Jaromíra Šavrdy, Vězně Svědomí,  rovněž jednoho z těch, co Chartě a disentu (a nám) doslova obětovali svůj život. Přítomna byla i paní Šavrdová, byli tu i bývalí vězni, Dana Němcová, Jiří Gruntorád (ředitel Knihovny Libri prohibiti, s jehož spoluprací jsme tento večer pořádali, a další budou následovat),  přišel Petr Uhl, šestaosmdesátiletý básník Jaromír Hořec (přijel metrem až ze Spořilova!), byli zde chartisté a disidenti Tomáš Hradílek, Kostlánovi, Jiří Fiedor aj., nečekaně se objevila i česká básnířka – exulantka Inka Machulková, žijící v Mnichově. A byla tam i dobrá dvacítka mladých lidí.

Za sezonu odehrajeme kolem 60 – 70 představení. Zadarmo. I naši profesionálové. Peníze získáváme na konto, dobrovolnou formou, po korunkách od našich hostů, kteří nás takto sponzorují. Ale nejsou zrovna dvakrát bohatí.

To podle strýců přes granty není pestrá činnost, zasluhující podpory. A pan starosta je v tomto ohledu muzikant.

A tak, když přemýšlím, v čem že je ta doba dobrá, musím uznat, že v tom, že lidé nejsou pro své přesvědčení zavíráni. Neříkám: trestáni. Máme svobodu slova. Ano, každý si může říkat co chce. Proč by ne, když málokdy to má na něco vliv a ti nahoře (ti jsou tu zase), si to zařídí nakonec podle svého. A solidárně dle hesla: Ruka ruku myje. Totalitu ideologie nahradila totalita trhu, potažmo peněz. (A tu, na rozdíl od bolševika, nelze ukecat.)

Suma sumárum: nestačil jsem si sdostatek užít života před bolševikem, neužil jsem si ho za bolševika, neudělal jsem si ze svého postoje koryto ani po bolševikovi, a tak dnes si užívám štěstí života jen po lžičkách.

Z práporu nad Hradem by pomalu měli odpárat to klamné „Pravda vítězí” a nahradit pravdou „Větší bere!”

Radim Vašinka, nezávislý principál

V Praze 2009