|
Jedním z nejpopulárnějších vystoupení na Divadelní pouti 1988 byl Kočvarův Komenský. Dávali jsme jej při večerních produkcích a už půl hodiny před začátkem se začali shromažďovat v místě činu četní diváci. Původní text došel v průběhu pouti značných změn, takže původní desetiminutová produkce se v důsledku principálových improvizací postupně proměňovala v téměř půlhodinový divadelní výstup. Pokusím se o jeho rekonstrukci, vyzbrojen původním scénářem a zbytky paměti, neb je tomu dávno…
JAN ÁMOS KOMENSKÝ SE LOUČÍ S VLASTÍ NA RŮŽOVÉM PALOUČKU
(tři stromky růží, mezi větvičkami hnízdo, v němž je zabudována sbormistrovská ladička, od níž vede gumová hadička, až nějakých dobrých 6 m dozadu, je podpírána podpůrnými tyčemi, asi 2,5 m vysokými, jako teplovodní vedení, u jejího vyústění sedí na židli k akci soustředěný Jiří Krytinář, muž menšího vzrůstu, aby mohl v pravý okamžik zadout do hadičky a ona do ladičky, čímž vyloudí libý akord; růžové stromky vytvářejí jakýsi palouček, na větvičkách sedí ptáčci, pochopitelně dřevění, vnitřek růžového paloučku vyplněn do země zapíchanými růžemi, uprostřed židle, na ní jsou položeny housle, překřížené smyčcem.)
AMERIKA VIII. (přichází zezadu rozvážným krokem):
Velevážené publikum! Náš tatínek Kočvara se uvolil předvésti vám své hudební číslo, jež vytvořil po spatření olejového obrazu ,,Mistr Jan Ámos komenský se loučí s vlastí na Růžovém paloučku před odchodem do ciziny“. Velevážené publikum, jde o velmi náročné číslo, které tatínek ve svém věku předvádí jen velmi vzácně, skoro nerad, pouze při slavnostních příležitostech. Naposledy je prováděl na radnici v Brixenu, pro tamní českou kolonii. Vzhledem k tomu, že tatínek trpí již delší dobu únavou srdce a mysli, nezlobte se, jestliže se mu to třeba úplne nepovede. Hle, Vincenc Orfeus Kočvara !
(Přichází dotyčný, nese půlmetrové gypsové sousoší bratranců Veverkových s ruchadlem. Jeden z nich nemá hlavu. Principál, přecházeje před paloučkem, oslovuje publikum, stojící kolem dokola.)
KOČVARA: Velectěné publikum! Dříve než přistoupím k inzerovanému aktu, dovolte mi, abych vám pro poučení toto pozlacené sousousoší bratranců Veverkových, vynálezců ruchadla. Činím tak ku všeobecnému prospěchu, za úcelem zvýšení vašeho inteligenčního kvocientu, protože jedině vzdělanému a inteligentnímu národu je radost vládnout. Jinak je to hrozná dřina. K názvu samotnému“ ruchadlo nezaměňujte prosím s rušičkou, i když i v tomto oboru byly s tímto nástrojem činěny pokusy v zemědělských oblastech. Ale nevydařené, protože je původem od rušiti, narušovati půdu, z čehož se později vyvinul kompletní pluh, o čemž kdysi ani náš praotec Přemysl Čech neměl tušení a dřel se s volama. Zpět k sousousoší: Zde vlevo je přítomen bratranec Veverka Josef, bratranec normálního vzrůstu. Vedle stojící bratranec Václav měl původně rovněž hlavu. Po úrazu pak ji měl viset na drátě. Když se s touto Veverkou Václavem zatřepalo shora dolů, hlava sdílela pohyb a vizuálně souhlasila. Však při jednom nepovedeném pokusu místo souhlasného zavrtění, zavrtěla se zleva doprava, jako že ne, čímž se stalo, že o ni přišla, neboť po tomto nečekanám pohybu mu uletěla. Zde prosím: nosím mu , ji od té doby v kapse. Bratranec Josef však, upozorněn bezhlavostí příbuzného, se neplete a pevně zakotven nohama v rodné hroudě se nezpěčuje a civí u vytržení hrdě do budoucna.
Tolik poučení z osudů a pomníku bratranců. Nyní dovolte, abych vám demonstroval napůl dřevěný předmět doplněný kůží a záhadného poslání. (Volá dozadu na Ameriku.) Prosím záhadný předmět. (Amerika přináší měch na rozdmychávání ohně.) Velectěné publikum! Tento podivný předmět dostali jsme darem od samotné Lva Nikolajeviče Tolstého při naší návštěvě jeho Jasné Poljany, kde jsme mu zahráli naši pohádku O Sněhurce a jednom trpaslíkovi, když jsme doprovázeli tatíčka Masaryka. Mistr byl dojat, že nás takto obdařil. Nejprve něco málo slov na vysvětlenou tohoto podivného jména: Lev prosím v tomto případě není žádné zvíře, ale pravoslavné křesťanské jméno, které dostal tento rodilý ruský bratr. Tolstoj znamená český tlustý, i když sám Tolsto sám byl spíše vyzáblý. To jen abyste tomu rozuměli. Ocitnete-li se ovšem ve společnosti a přijde na to řeč, neříkejte toto jméno v překladu, tj.Tlustý Lev, ale v originále. Tento původem sice hrabě opovrhoval svým šlechtickým původem a živil se oráním. Proto jej uvádíme po bratrancích Veverkách – aplikoval na svém statku právě jejich vynález a mohl tak volného času, takto získaného, využít k psaní románů, čímž se Veverky zasloužili o ruskou a tedy i světovou literaturu. Nevzdělaným lidem na Rusi je užíván při léčení nadýmání, neb zpětným tahem dovede velice spolehlivě napravit obtíže, působené pojídáním jejich chudinské hrachové kaše. Obdobně osvědčuje se i při léčení rýmy, původně u dobytka. S přechodem tohoto vynálezu přes Podkarpatskou Rus až na Slovensko je využíván spíše v úsloví ,,Bozkať Čehůnom riť,“ než jako skutečný nástroj s možností vepchání a přifouknutí. Jde samozřejmě o úsloví žertovné. Ale to vše je způsobeno jen naprostým nepochopením funkce toho skvělého vynálezu! Paní a pánové, díky daru hraběte Tolstého můžete takto spatřit daleko před Edisonem vynalezený první ruský ruský fén! Děkuji za pozornost. A nyní si tedy dovolím přikročit ke svému původnímu účelu. Velevážené publikum! Na tomto jednom z nejnáročnějších čísel mého života co znám, je velkou záhadou sám fakt, že Komeského zamilovaná píseň ,,Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok“ byla složena šlechtickým revolucionářem Drahotínem Marií Villanim po více než dvou stech letech po odchodu Jana Ámose do zahraničí. Hudba Alois Jelen. Tento podivný fakt činí mi tuto jímavou píseň téměř nepochopitelnou. Prosím našeho rodinného příslušníka, aby zadutím vytvořil atmosféru.(Krytinář vzadu zaduje do hadičky a vpředu zazní líbezný tón sbormistrovské ladičky. Kočvara děkuje.) Děkuji příslušníkovi za vytvoření atmosféry.
(Principál bere housle, usedá na židli, vloží housle mezi kolena jako violoncello a počne hrát píseň. Jeho dojetí se stupňuje až posléze pro pláč nemůže dál. Amerika s Kočvarovou jej odvádějí pryč, on se ještě na chvíli otáčí do publika.)
Je to hrozná představa – muset opustit rodnou vlast. (A je odveden.)
AMERIKA VIII : Velectěné publikum, omluvte prosím tatínka Kočvaru, kterému silné citové pohnutí nad osudem Jana Ámose nedovolilo předvésti tuto jinak znamenitou produkci v plném lesku. Čas nám už tatínka trochu nahlodává. V tomto směru dovolujeme si vám vřele doporučit vystoupení rodiny Josef Váňa, vdova. Odměnou vyslechnětě si nakonec vlasteneckou báseň, kterou vám zarecituje maminka uměleckým přednesem.
KOČVAROVÁ (procítěně a s důrazem na smysl):
Jan Kollár: Možnost.
Národu jest-li nyní nesmíme to, to chceme, býti, Aspoň tehdy kolik můžeme, buďme tolik!
K o n e c.
|