DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Antonín Přidal
Zpovědi a odposlechy

ANTONÍN PŘIDAL (1935) pracoval v 60. letech v literární redakci brněnského rozhlasu a spolupracoval s Hostem do domu a Světovou literaturou. Po roce 1968 netěšil se přízni režimu a až do r. 1980 publikoval své překlady pod cizím jménem Mezi autory, které překládal, byli G. K. Chesterton, F. G. Lorca, K. Rexroth, G. Kinnell, I. B. Singer, J. Updike, J. Heller, P. White. Opakovaně vyšly jeho převody nonsensů Edwarda Leara a humoristického románu Lea Rostena Pan Kaplan má třídu stále rád. Po listopadu 1989 založil a dvacet let vedl ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU a spolupracoval s televizí a rozhlasem jako autor, moderátor a režisér. Vydal tři publicistické knížky (Slovník do hrsti, Národní nonsensy, Z očí do oči), dvě knihy úvah (Některé hlasy, některé tváře a Potulky knihami a časem) a dva svazky divadelních a rozhlasových her (Všechny moje hlasy a jiné hry, Políček číslo 111 a jiné hry). Jeho básně dosud vyšly ve třech sbírkách: Neznámí ve městě (1966), Smrt na ostrově (1966), Sbohem ale čemu (1992)..  

Je nositelem Státní ceny za literaturu z roku 2007 ..  

Z jeho poslední sbírky „Zpovědi a odposlechy“ jsou básně našeho literárního večera. Anketa Lidových novin, v níž obsadil 3. místo (a to jde prosím o poezii!) mne upozornila na tuto sbírku. Jejího autora jsem znal ještě z Brna, ze svých začátků s brněnskou Ikskou, souborem snažícím se o netradiční interpretaci poezie. Byl naším návštěvníkem, ale zdaleka jsem netušil jakým básníkem se při své „životní pouti“ stane. Tato sbírka mne zcela fascinovala svojí prostotou, moudrostí, osobitostí neshlížející se v sobě, kombinací intelektu, inteligence, rozumu a citu, svojí „nevymyšleností“, tím, že musela být napsána, na rozdíl od poezie mnohých autorů, kteří si ji uměle vymýšlejí od stolu, bez oné nutné pupeční šňůry, která ji musí svazovat se životem. A tak navzdory tomu, že večery poezie v našem Krytu nejsou zrovna napěchovány posluchači, musel jsem po ní sáhnout, už proto, abych si v ní mohl číst ne sám sobě, ale někomu. A ti, kteří k nám přicházejí na naše večery, patří k lidem, kteří mi v běžném všedním životě scházejí.  

Radim Vašinka

Antonín Přidal
Antonín Přidal
PREMIÉRA: 17. 2. 2016

Ukázka Přidalovy poezie:  

 

TŘI VLNY  

První vlna noci přiloží tě k poušti.  

Písek je černý, řekl bys, kdyby ti nechala oči.  

Je hebký, řekly by prsty, kdyby neodlétly.  

Jsi peří, a nevíš to. Nevíš, čím byl jsi,  

nevíš, čím budeš, nevíš, co je bolest.  

Bez hnutí se suneš  

za první vlnu noci.  

 

Druhá vlna noci přiloží tě k tůni.  

Jsi pořád bez očí, ale cítíš,  

jak pod vodou rostou lesy rostlin.  

Zapadáš do nich jako jehla,  

co dlouho vniká, ostře, ale zlehka,  

pod listy, pod stíny, pod kořeny tmy,  

až není nic a nemůže být nic.  

Z jehly jen ucho navrátí se na hladinu,  

prázdné a Čisté. Slza vzduchu.  

 

Třetí vlna noci tě vrátí od hranice smrti.  

Vrací ti bolest, navrací oči  

a něčí ruka natažená ze sna  

hledá a najde tvoje prsty.  

Slyšíš své jméno. Vzpomínáš si, kdo jsi.  

Ten, který nebyl. Kdo nebude navždy.  

Ten, který spal a teď se budí.  

Kdo přichází k sobě a přichází k jiným.  

Po každé noci znova narozený,  

jako by se mu nesčítaly dny.  

 

A nakonec neodolám – ještě alespoň pár veršů z překrásné poémy v závěru sbírky:  

 

DOHODA S TŘEMI NEZNÁMÝMI  

Přeptat se na mě přišly tři.  

Ani ne přeptat jako spíš…  

Nemladé nestaré, nevelké nemalé,  

nehnutě stály ve dveřích. „Půl hodiny zvoníme,  

nebylo slyšet?“ Bledé rty, černá obočí,  

vlasy pod šátky, šedé kabáty  

skoro po paty. „Nebylo slyšet?“  

Přikývnu, dělám přihlouplého,  

abych je odradil, bojím se, že nesou  

jistotu, světlo, Spasitele,  

zázračné přístroje, papuánské čaje,  

levnější internet, volání, půjčky, piyn,  

možná i kompakty, na které nahrály  

trojhlasé zpěvy pro různé účely.  

Jeden krok, druhý, a jsou v předsíni.  

Mohou mě omámit? Ta nejvyšší  

se rozhlédne a hlásí:  

„Tady se nenarodil. Je to on?“  

Prostřední kývne. „Jinak vypadá.  

Byl hubený a neměl vlasy.“  

Bráním se: „Je to nedorozumění.“  

A všechny křiknou: „Není!“  

„Nic u sebe nemám. Peníze ani šperky.  

Koupit nic nechci, nic nepotřebuji.  

Jsem starý člověk.“ „To každý vidí,“  

řekne ta nejmenší. „Proto jsme tady.“  

„Ale já… Nikdy jsme se nepotkali.“  

„Mýlíš se,“ opraví mě. „My pamatujem  

tvé narození. Ty ne, tys špatně viděl,  

a špatně slyšel, jako dnes. V té mlze  

ti ušlo, že jsme přišly, a nejen přišly,  

něco ti i přály.“


KRITICKÉ OHLASY  

 

Zpovědi a odposlechy Orfea v podsvětí  

Už jenom lidi nad padesát si pamatují, jak vypadaly protiatomové kryty v každém paneláku. Masivní ocelové dveře a za nimi místnosti, které by sice v případě války nikoho nezachránily, ale byly. Do takového bunkru na pražském Smíchově pod Strahovem se před hluky světa ukryl Radim Vašinka a jeho Krytové divadlo Orfeus.  

V podsvětí spoluzakladatele brněnského Divadla X (se Zdeňkem Turbou-Čecháčkem), čerstvého osmdesátníka (*1935), od roku 1958 moravského blížence pražského Semaforu S & Š, kde byl Vašinka pár let i v angažmá, se ale dějí věci.  

 

Ferlinghetti, Skácel, Přidal  

V poslední době po premiérách Ferlinghettiho reflexí nazvaných Je svět opravdu báječné místo k narození?, titul pokračuje dalšími šestatřiceti slovy tvořícími deset metafor, a po večírcích Za zavřenýma očima aneb Na prázdné dlani kamínek z veršů a úsměvných próz Jana Skácela vytáhl do šera Krytového divadla věčný bouřlivák a optimistický skeptik Zpovědi a odposlechy Antonína Přidala.  

Obřadný, a jen na první pohled staromilský, je už vstup do Orfea v podsvětí. Každého hosta uvede na pověstnou zelňačku, utopence, bábovku a jiné dobroty ceremoniář a ohlásí ho jménem. Zvoní se velkými zvonci a týž olivrejovaný duch Thálie s červeným cilindrem odvede návštěvníky po občerstvení do divadelního sálu.  

Vašinka přisupí o francouzské holi podoben středoevropské verzi piráta Silvera z Ostrova pokladů, usedne ke stolu se dvěma činely na lesních čaganech a hlasem uvyklým přibližovat poezii už šedesát let, se pustí tentokrát do kouzlení s epikou, místy lyrickou, Antonína Přidala. Do jeho sentencí, postesků, ale vždy úsměvných, ironických a sebeironických.  

Zpovědi a odposlechy jsou navýsost moudrými postřehy a bilancemi Vašinkova vrstevníka, kterého proslavila Eva Tálská Příběhy dlouhého nosu – inscenováním jeho kongeniálních přebásnění nonsensů Edwarda Leara z Knihy třesků a plesků. Přidalův překlad próz Lea Rostena Pan Kaplan má třídu rád je převodem znamenitějším než z pera mistra Pavla Eisnera, do té doby označovaný za nepřekonatelný.  

 

Nečtete? Poslouchejte.  

Vašinka neplýtvá gesty a grimasami. Ani u Ferlinhettiho, natož pak u Skácela nebo Přidala. Odjakživa učí své diváky vnímat význam myšlenek a slov, z nichž je každá moudrost poskládána. Vybral si jako obvykle skvost. Zpovědi a odposlechy nejsou knížkou ledajakou. Ve věhlasné anketě Lidových novin skončila na třetím místě. Jedná se o knížku poezie, prosím, takže je to skoro neuvěřitelné. Pokud už jste se odnaučili básně číst, zajděte si je poslechnout do Orfea.  

 

Krytové divadlo Orfeus Praha – Antonín Přidal: Zpovědi a odposlechy. Koncepce, režie a audiovizuální živé poselství Radim Vašinka. Premiéra 17. února 2016.  

Hodnocení 80%  

Jiří P. Kříž