DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

ČAN
Jako když otvíráte dlouhý zip na jejích černých šatech večerních

Druhý pořad z osobité poezie předčasně zesnulého našeho básníka-exulanta, tentokráte čerpající většinou z jeho rozverných Veršů sokolských.

Čan, Tomáš Ungár
Čan
PREMIÉRA: 29. 2. 2012
Účinkují: Radim Vašinka, Irena Hýsková, Lucie Vašinková
Režie: Radim Vašinka
Audio ukázky čte Radim Vašinka

Čan - český básník-emigrant,  

téměř exotického pseudonymu (tak mu říkali jeho přátelé), vlastním jménem Tomáš Ungár, byl matematik, fyzik, informatik, fotograf, básník a překladatel. /…/ Jmenoval se Tomáš Ungár, narodil se 2. září 1946 v Praze a vystudoval jadernou fyziku. Nechtěl být ani emigrantem ani českým básníkem. Emigroval, jak se říká, v podstatě nechtěně, když si r. 1968 zajel se svými rodiči do Švýcarska, ale ze Švýcarska, kde nedokázal žít, „utekl“ do Izraele, kde získal v r. 1978 doktorát z teoretické fyziky a pracoval na univerzitě v Tel Avivu, nejprve jako fyzik, později, od r. 1986, na fakultě matematiky jako vedoucí počítačové laboratoře, kterou založil a která nese jeho jméno. Zemřel 9. září 1997 v Tel Avivu.

Divadelní noviny, č. 4, roč. 9, 22. 2. 2000

V úvodu našeho medailonku přetiskujeme z komentáře 1. svazku Čanových básní, vydaných r. 2007 nakladatelstvím Triáda:  

„Čan napsal 12. července 1997, krátce před svou smrtí, svému příteli, Václavu Trojanovi:  

„…Ty jseš teďka odpovědnej za všechny moje publikace. /…/ Všechny publikace tak bez životopisnejch dat. Čan. Nic víc. Ty si nedovedeš představit, jak se mně to životopisectví hnusí. Buď to dílo má svoji hodnotu, /…/ nebo ne. /…/ Můj osobní život je můj osobní život – do toho nikomu nic není. On se jeden vydává víc než na pospas už tím, že píše básně.“  

 

K tomu pak ale Václav Trojan dodává:  

„Když vyšla v létě 1997 Čanova báseň Červen, její autor umíral (pozn. zemřel 9. září 1997 na rakovinu). Přál si, aby kniha vyšla bez biografických údajů, a chtěl, aby autor byl uveden jako Čan, pod přezdívkou, pod kterou jsme ho znali v Praze za studentských let. Mnohým zákoutím v jeho básních se však dá jen těžko porozumět, když nevíme, kdo báseň napsal. Tak se, Čane, nezlob pro moji užvaněnost.  

Čan byl matematik, fyzik, informatik, fotograf, básník a překladatel. /…/ Jmenoval se Tomáš Ungár, narodil se 2. září 1946 v Praze a vystudoval jadernou fyziku. V r. 1968, po okupaci Československa, odjel s rodiči do Švýcarska. Když jsme se po letech setkali v r. 1990, vysvětlil mi, že vlastně emigrovat nechtěl. Ze Švýcarska, kde nedokázal žít, „utekl“ do Izraele, kde získal v r. 1978 doktorát z teoretické fyziky a pracoval na univerzitě v Tel Avivu, nejprve jako fyzik, později, od r. 1986, na fakultě matematiky jako vedoucí počítačové laboratoře, kterou založil a která nese jeho jméno.“  

Zajímavou genezi má Čanova prvotina „Červen”– sám o tom opět napsal svému příteli Václavu Trojanovi: „…Bylo to v září, před tou lednovou válkou (pravděpodobně se jedná o válku v Golfském zálivu v r. 1991 – poznámka V. Trojana). Ve vzduchu visela válka a taky situace na hranicích byla dost napjatá. A jednou mě napadlo napsat v hlavě takovou pohádku. Tak přes den jsem to napsal v hlavě a večer jsem to napsal do sešitku. Když jsem měl noční hlídku, tak jsem skládal v noci a přepisoval ve dne.”  

 

Čan znal starý Orfeus na Malostranském náměstí. Jednou do něj dělal i konkurs. Přednesl rusky Hamletův monolog. Přijat nebyl. Po třiceti letech pak požádal přes V. Trojana, jestli by mu náš principál nemohl nahrát jeho Červen a Sonety na kazetu. Principál souhlasil, dokonce si s Čanem vyměnili i nějaký ten dopis, ba poslal nám i peníze na divadlo, které s jeho programem uvádění poezie, považoval za nanejvýš úctyhodné, což rádi citujeme. Než stačil principál splnit jeho přání, Čan zemřel.  

Jako splátku pozdního dluhu uskutečnili jsme dva večery jeho veršů pro přátele, které obeslal V. Trojan. Přijeli i Čanovi rodiče ze Švýcarska, jeho žena a děti z Izraele. Syn se poté rozhodl učit česky a principál se rozhodl sestavit z Čanovy poezie repertoárový večer. Je to poezie rozverná, hravá, krásná. Verše z nejosobitějších v české poesii. A že česká poezie je pěkně košatá…  

Na premiéru přišlo deset diváků.  

„...přestal jsem v češtině psát," píše v r. 94. Čan z Izraele Radimu Vašinkovi, zklamán nezájmem redakcí českých kulturních časopisů, odmítajících jeho verše, „je to nesmyslný. Sedět tady a psát do prázdného vzduchu. Píšu v jiných jazycích. V češtině si pište vy v Praze. Já si myslím, že ani moc nechcete, aby se v tý češtině psalo někde jinde," pokračuje v zatrpklém tónu, „Nějak to asi vadí. Dneska mně vrtá hlavou, jak jsem si toho svého pomyslného čtenáře mohl vymyslet. Ten neexistoval a neexistuje."  

Mezitím, po mnohaletém úpěnlivém snažení se Václavu Trojanovi podařilo získat vydavatele Čanova díla a nakladatelství Triáda je uspořádala do tří svazků. Poslední vyšel nedávno.  

Historii uvádění Čanovy poezie v Krytovém divadle doplňujeme sdělením, že nový pořad, který v premiéře uvádíme, se vyznačuje věru jedinečnou kuriozitou: verš, který dal název celému večeru, nenajdete v žádné básni ve večeru zastoupené. Byl k tomu vyvolen pro svoji uhrančivost a protože patří mezi ty nejkrásnější a přitom i nejtypičtější mezi Čanovými verši. Charakterizuje i celou jeho tvorbu:  

„Jako když otvíráte dlouhý dlouhý zip na jejích černých šatech večerních…“  

Tentokráte vycházíme převážně z jeho „Zpěvů skoro sokolských“, drobnějších básní, jiskřících jako čerstvě napadlý sníh za měsíční noci, doplněných několika romancemi a rozměrnou „Rozpravou o lásce“, které nebyly autorem zařazeny do závěrečné verze (přesnější patrně bude do poslední verze!) sbírky „Balady za šesťák a po korunce“. Večer se tentokráte nastěhoval do divadelního sálu, kde se ve větším (i když jen relativně) prostoru dostává veršům i větší volnosti a kde mohou přijít ke slovu i světlo a tma. Na interpretaci se kromě Radima Vašinka podílí i Irena Hýsková a Lucie Vašinková.  

I když v poslední době doznaly naše literární večery značné divácké újmy, doufáme, že se pár hostů na této hostině ducha a krásy přece jen sejde a sám Čan že nebude muset litovat, že nepřestal psát česky. A principál, že nepřestal uvádět poezii.  

A když už jsme citovali verš, který neuslyšíte (ale měl by vás nalákat) ukončím tento medailonek celou básní, z níž byl ukraden:  

 

Hrajte mi Schuberta, pane Konvalinka  

Hrajte mi Schuberta pane Konvalinka  

tiše a lehounce zpomalinka  

hrajte mi Schuberta pane Konvalinka  

jako když otvíráte dlouhý dlouhý zip  

na jejích černých šatech večerních  

jako bych ani nebyl poslední váš host  

a tohle snad nebyla poslední má sklinka  

Hrajte mi Schuberta pane Konvalinka  

hrajte ho odboku  

lehce zpomalinka  

jako bychom tu byli navěčnost  

pan Schubert já a vy pane Konvalinka  

 

vr-haf (Radim Vašinka)