DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Egon Bondy
Poezie 1989–1992 (Dvě léta)

Uvádění Bondyho poezie v Krytovém divadle má svoji letitou tradici,  

Egon Bondy a Orfeus, to je kapitola tolikráte už prolistovaná, že v ní musíme obrátit pěkných pár stránek, aby dostala zas trochu inovovanou tvář. Verše z Malé, a hlavně Velké knihy jsou dnes skoro až zprofanovány povrchním chápáním svých prvoplánových kvalit, nepochopením těch druhoplánových a propagací Plastiky, Zbytky eposu pak odrecitoval principál už nejmíň stokrát. (I když na rozdíl od Plastiků, v tomto ohledu šťastnějších, vydavatele bondyovských CD nezaujal.)  

Novou dramaturgickou tendenci bylo možno zaznamenat, když jsme před lety uvedli verše, věnované Bondyho družce, Julii Novákové.  

Pak se „proflákla“ Bondyho spolupráce s StB a principál se zatvrdil. Teprve Bondyho nešťastná smrt všechno vyřešila. I když si stále myslíme, že básník je neoddělitelnou součástí autora coby člověka, došli jsme k názoru, že Bondy je prostě Bondy, se vším, čím byl, a poezie posledního údobí jeho tvůrčího života si svým varovným buřičstvím zaslouží být slyšena. Je – žel – víc než současná. A mezi všemi hlasy dnešních básníků i ojedinělá.  

Premiéru nového pořadu jsme uvedli koncem minulé sezony a měla nečekaně velký ohlas. Takže ji necháváme na našem repertoáru i za cenu její menší popularity, než jakou měl ranný Bondy.

Egon Bondy
Egon Bondy (foto: Zdenko Pavelka)
Dramaturgie a přednes: Radim Vašinka

Každý mladý muž si představuje že v životě něco udělá  

Ke třicítce začíná vidět že to moc nejde  

Přeorientuje se tedy na dobré bydlo  

a ke čtyřicítce zjistí že se to tak moc nedaří  

a je rád že vychází se slušnou životní úrovní tak – tak  

Zaměří se tedy na rodinu. Aby z dětí něco bylo a aby  

bylo pohodlné stáří  

K padesátce zjišťuje že to moc neklape  

Kouká rychle napnout síly – dohnat co se dá  

Šedesát let je tu a jde do penze a zjišťuje  

že už musí nechat běžet všecko jak to běží  

už je dokonce rád že to  

už dál ani nekontroluje a teď začíná  

muset žít s tím že život je prohraný nic se neuskutečnilo  

Měl nejenom naděje nejenom velké oči  

měl možnosti i předpoklady  

nadání schopnosti ambice a dokonce třeba i vzdělání  

A všecko zůstalo jak zakopaná hřivna  

Nic z toho S prázdnýma rukama  

stojí nad porážkou kterou ani sám tak moc nezavinil  

A je to k nenapravení je to definitivní  

Brzy umře A přece ho ještě čeká tolik let  

a to stále rychleji ohavnějších  

Co zbývá Jedině si ze sebe dělat srandu  

(23. 9. 1992)  

 

Ti mladí kteří dnes pochopitelně mají dojem  

že se jim otevřely nekonečné možnosti  

budou naprosto samozřejmě zklamáni ve svých očekáváních  

za ještě dřív než dvacet let ba možná už za deset  

Tak to vždycky bylo když shora lidi podvedli  

ať už ve jménu revoluce nebo restaurace je to stejné  

Za těch dvacet (ba možná deset) let  

budou ti zatím dospěvší  

obviňovat kdekoho  

že byli podvedeni  

že za „jejich mladých let“  

to vypadalo jinak  

a slibovalo se jim něco jiného  

že jsou oběti  

- čertvíčeho  

A dlouho bude ovšem trvat  

než začne docházet to poznání  

že vládnoucí ať si říkají jak chtějí  

žijou a tyjou jen na úkor ovládaných  

že vykořisťovaní a vykořisťovatelé  

jsou reálné společenské skutečnosti  

a kdo se neustále nebouří  

kdo si dá nasadit chomout  

krasořečnění demagogie  

bude dál jen hadr na podlahu  

 

Absolutní destrukce tohoto zřízení  

se ukazuje stále více v průběhu historie  

jako jediná možnost  

(konec listopadu 1991)  

 

V průběhu večera se potěšíte i Bondyho přednesem jeho vlastní poezie i osobitým pěveckým uměním, které by mu mohl závidět nejeden český písničkář, včetně Karla Gotta a Heleny Vondráčkové. Městský folklor, jak jej Bondy nádherně nazpíval s bratislavskou kapelou Požoň, s níž jako její zpěvák vystupoval i v Rakousku a Maďarsku, prokazuje, že jeho pěvecké mistrovství by se bylo jistě výborně uplatnilo i na Národním divadle, např. jeho obsazení v roli Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě by tuto národní operu o koktavém hlupáčkovi a kulakově synkovi rozhodně zdravě obohatilo. Ve velkoplošné projekci videozáznamu Tomáše Mazala projdeme se s Bondym starou Prahou, která, žel, mizí tak, jak mizela už za bolševika.  

A cože bychom si nedali na závěr našeho propagačního počinu ještě jednu roztomilou Bondyho báseň. Je stejně veselá, jako ty z 50. let. I když dnes si žijeme nesrovnatelně lépe a radostněji. (Pomlčíme-li taktně o zklamaných nadějích, ve které jsme, my hlupáčci poněkud slabomyslní, tehdy věřili.)  

 

Na Karlově mostě sedí mladý muž bez nohou a žebrá  

Zatím jeden – dva Zítra může stát vedle mladý co by mohl skály lámat  

- a žebrat Nevím Nejsem ekonom ani finančník  

V novinách čtu o soukromé škole pro vzdělávání na prostitutku  

Po zaplacení školného dostanou diplom  

platný pro okresní úřady  

V Brně od nádrží ČSAD k nádraží ČSD  

jdu jakousi třídou vítězného kapitalismu  

Nabízejí tam hadry cigarety a prošlé kazety  

čímž se rozvíjí ekonomika  

 

Na úřadě práce v různých městech jsem četl:  

„přijmu na tu a tu práci . . . nikoli romského původu“  

vítejte dary svobodného světa!  

Od bídy přes prostituci k zlodějům a k rasismu  

vede skutečně přímá a logická cesta  

A na plakátech čtu:  

„Nezraďte svoji budoucnost! Jdeme správnou cestou!“  

o té budoucnosti jsem se za svého života naposlouchal  

už hodně blábolu  

ale takováhle je opravdu jak klackem do hlavy  

 

(25. 5. 1992)  

 

Vybijeme dobytek  

neosejeme pole  

zastavíme výrobu  

a budem si pískat kudlu  

Bude nám hej!  

Konečně se nebudeme muset dřít na bolševiky  

 

Taky nepotřebujeme ani atomové ani tepelné ani vodní  

elektrárny  

hyzdí krajinu  

loučí moc nebude ale černá hodinka je příjemná  

Bude nás živit mana nebeská  

a konec konců jak jsem se dočetl  

krása našich žen je ekonomický kapitál  

Taky můžeme nosit kufry a pucovat boty  

Jen aby nebyl už nikdy žádný socialismus  

- ten by nás zničil  

(konec května 1992)

Divadlo Orfeus
Jedna z mála dochovaných fotografií interiéru starého Orfea – část hlediště 2. sálu po představení: vpravo vzadu ,,milenecká lóže" (původně prezidentská), po žebříku se na na ni lozilo k osvětlovacímu a zvukovému zařízení, umístěnému na její stříšce.
Divadlo Orfeus
Posezení s hosty po představení - vzadu sedící herečky Stanislava Vránová a Hedvika Janoušková, v řadě před nimi zleva Radim Vašinka bez hlavy, tehdy ještě s cigaretou, vedle pracovník aparátu ÚV KSČ Stich, náš stálý nezvaný host, jehož závěrečné bouřlivé polemiky dovedly zcela vyprázdnit lokál, leč přesto náš podivný ochránce, dále pak studenti architektury VŠ a zády sedící permanentní alkoholik, rychlomalíř Konůpek, přicházející k nám zásadně vždy po zavření okolních hospod.
Divadlo Orfeus
Interiér 1. sálu: na schodech stojící herec Jiří Kellner, vlevo vzadu Pavel Linhart, pozdější divadelní dobrodruh, vpravo vzadu R. V., uprostřed herec Tomšů, vpravo herečka Stanislava Vránová
Divadlo Orfeus
R. V. jako Baal a Jan Zelenka ve stejnojmenné Brechtově hře, uváděné v čs. premiéře
Divadlo Orfeus
Ivan Knap, náš herec a autor fotografie, a Radim Vašinka
Divadlo Orfeus
Irena Hlaďová v „Čaji“ - starý Orfeus někdy v roce 1969. (Foto: Jaroslav Krejčí.)
Divadlo Orfeus
Bez povolení uváděný „Čaj“ na Hřebenkách (Švédská ulice), někdy v 2. polovině 70. let: v první řadě vlevo manželé Smazalovi, za nimi grafik Jaroslav Krejčí, ve 3. řadě mim Antonín Novotný
Divadlo Orfeus
Královská šekspírtovská na jedné z „Divadelních poutí“ – vzadu Jiří Gogela, Eva Kulichová, Radim Vašinka, Irena Hýsková, Jana Vodseďálková, vpředu Jiří Krytinář, který se u nás učil na herce.
Divadlo Orfeus
Radim Vašinka recituje Bondyho na Divadelní pouti, 1990.
Divadlo Orfeus
Interiér Divadelního salonu Krytového divadla Orfeus - herci relaxují po představení.
Ivo Vodseďálek, Egon Bondy a Radim Vašinka
Ivo Vodseďálek, Egon Bondy a Radim Vašinka po večeru Bondyho poezie v Rubínu (bolševiky zrušeném Orfeovi) - prosinec 1989. (Foto: Chochola.)
Radim Vašinka
Radim Vašinka
Radim Vašinka
Radim Vašinka
Radim Vašinka
Radim Vašinka
Radim Vašinka
Radim Vašinka

Egon Bondy – Poezie 80. a 90. let min. století  

 

U široké veřejnosti je jeho jméno spojováno hlavně s kapelou The Plastic People of the Universe (pro méně vzdělané: doslova Lidé z plastické hmoty Vesmíru, volně přeloženo vlastně něco jako Marťané), která zhudebnila některé jeho texty, jejichž setkání a undergroundových veselic se s chutí účastnil a neuvěřitelně šťasten mladistvě křepčil, obklopen mladými vlasatci, na jejichž vzdělávání se aktivně podílel i předčítáním svých děl.  

Pak je zde široký okruh posluchačů jeho bytových přednášek, konaných ve spolupráci s Martinem Machovcem a Milanem Balabánem.  

Ale nelze opomenout, že po dobu existence starého, tehdy malostranského Orfea, byl po celé ty dva-tři roky naším takřka každovečerním hostem. Ve světě, který mu svým způsobem života musel připomínat svět jeho divokých 50. let minulého století: mladí nekonformní lidé, malíři, výtvarníci, muzikanti, jazzmani, galerka, západoněmečtí levičáci, intelektuálové, spisovatelé, básníci hašišáci, herci, Leninský svaz mládeže, i pracovník ÚV KSČ se tu našel, nepochybně i estébáci… prostě neuvěřitelná směsice lidských existencí, které přitahovalo toto nekonvenční prostředí otlučeného gotického sklepení, v němž parta mladých si dělala svobodně a podle svého své divadlo s velmi neotřelou dramaturgií, s mnoha čs. premiérami, s jam-sassiony Laca Décziho, ve kterých se vystřídali v tehdejším ročním závanu svobody všichni jazzmani z celé republiky, s pantomimou Turby a Hýbnera, s projekcemi archivních filmů a… raději nevzpomínat.  

A tak, ať je tomu dnes jak chce, je téměř povinností i dnešního Orfea, jeho Krytového divadla vrátit se ve svém repertoáru k dílu osobnosti, těsně spjaté s pravěkou existencí toho starého, malostranského, do dneška opomíjeného při dosti podrobném mapování tehdejších protirežimních kulturních aktivit jen pro jeho nezařaditelnou solitérnost.


V jednom Salonu z r. 2010 vzpomíná Egona Bondyho  

jeho dvorní editor a vykladač Martin Machovec, při příležitosti vydání svého výboru z Bondyho díla „Ve všední den i v neděli…“  

 

Jak jste se setkal s Bondym?  

S Bondym jsem se setkal velice záhy, protože jako doktor Fišer, nikoliv jako Bondy, s tím pseudonymem on ne vždycky vyrukoval, byl nejdřív tak trochu žákem a poté kolegou mého otce na pražské filozofické fakultě. Otec mu mj. prosadil k publikaci jeho filozofickou studii, která v r. 1967 vyšla v nakladatelství Academia, Útěchu z ontologie.  

Chodil k nám, jako chlapec jsem ho vnímal, byl ochoten se bavit, a když mi bylo čtrnáct patnáct, tak jsem se začal zajímat víc, a on mě začal půjčovat své literární texty. Mě to nadchlo a nasměrovalo dál do undergroundu, k literatuře vůbec.  

 

Jak se stavěl k vydávání svých básní po listopadu 89? Bylo mu to příjemné nebo mu to bylo jedno?  

Rozhodně mu to nebylo jedno, i když se tvářil, jako že je nad věcí. Vydával od roku 49 svoje texty v samizdatu a od 70. let, kdy se stal velmi významnou osobností v podzemním společenství, zaměstnával kolem sebe hned několik písařů. Měl tedy „svoje lidi“ na šíření samizdatu. Vydával hodně, to už se dá těžko spočítat. Byl jeden z nejplodnějších autorů samizdatu, je jedno, zda v tzv. divokém nebo v edičních řadách. Texty mu posléze vycházely i v exilových nakladatelstvích, takže pro něj rok 1989 zas nemusel být takovým zlomem.  

Tehdy jsme byli amatéry téměř všichni, takže jsme udělali při vydávání mnoho chyb, vydávalo se překotně a příliš mnoho. V tom, co vyšlo v těch devíti svazcích v letech 90-93, je hodně nedostatků - a za to bohužel já nesu největší zodpovědnost. Dokud nepořídím něco lepšího, k čemuž je tento výbor jen malým závdavkem, tak mě to bude strašit.  

Chyby byly i v mnoha samizdatech, ovšem to se netýká jen Bondyho, to je prokletí samizdatů vůbec, a pokud nebyli autoři pečliví, tak to pak pronikalo i do tištěných edic z 90. let.  

 

Je známo, že Bondy se hodně zabýval Buddhou, ale když jsem si teď pročítal ten výbor básní, na nic o buddhismu jsem nenarazil. Je to jen náhoda?  

To je náhoda. Výbor je samozřejmě subjektivní, ale co se týče filozofických témat včetně buddhismu, tak se literární i přímo básnické texty s filosofickými u něho často prolínají. On záměrně rozrušoval žánry, byl schopen dát filozofický traktát nebo esej do veršů a presentovat to jako poezii. Připadalo mu zřejmě, že takhle by to spíše mohlo působit. V prozaizaci poezie však jistě nebyl ojedinělý, jedním z jeho velkých učitelů byl např. Robinson Jeffers.  

Našla by se řada básnických textů, kde se orientálního myšlení dotýká, ale je možné, že tady to je zastoupeno v menším počtu, než by to bylo v celku díla.  

 

Zato jsem často narazil na stylizaci „prasáka“, ale takový on jako člověk vůbec nebyl...  

Rozhodně. U něho to často svádělo k dezinterpretaci, k Bondyho nejpopulárnějším básním patří díky Plastikům takové „neumělé říkánky“, které vypadají „dementně“, ale v úhrnu jeho díla jich zas tak moc není. Takových neumětelů a hlupáků je spousty, kteří dají pár vzdechů či sprosťáren na papír a myslí, že je to poezie.  

U něho to tak nebylo, když se to porovná s těmi paralelně vznikajícími texty od 50. let, šlo jen o různé autostylizace, přičemž tuto tak často citovanou já sám označuji jako „pseudoprimitivismus“. Básník zde rezignuje na tzv. vysokou poezii a oprošťuje texty od tzv. básnického krásna prostřednictvím toho, čemu sám říkal nejprve „totální realismus“, k čemuž pak přibyly další stylizace, tak třeba v Ožralé Praze je „lyrickým subjektem“ jakoby opilec. To má ovšem genealogii velice hlubokou, mohli bychom nacházet podobnosti nejen v Haškově Švejkovi, ale mohli bychom jít třeba až k Rabelaisovi. Vypadá to objevně, ale vlastně to zas tak nové není, ovšem když vezmeme v úvahu, že Bondy začínal svoji literární dráhu jako surrealistický básník, pak jeho odklon od surrealistické poetiky v r. 1950 byl vskutku velice zásadní.  

Ovšem protože ve standardním literárním kontextu a provozu se jeho dílo po čtyřicet let nenacházelo, tak ještě v roce devadesát mnoho čtenářů nebylo na něco takového připraveno.  

 

Taky jste uvedl, že některé texty vám Bondy odmítal korigovat, škrtal a vyhazoval to...  

Ano, my jsme měli ohledně toho jakýsi spor, Bondy si v posledních letech potrpěl na to, aby působil hodně extravagantně, a to i v přístupu ke svému dílu. On si to představoval tak, že by vlastně jen dál a dál škrtal z původní edice Básnického díla, a to podle toho, jak by se mu v dané chvíli zdálo být nejen umělecky, ale i politicky konjunkturální. Tj. ponechávat chtěl jen to, co v okamžiku práce s textem mu připadalo jako „nejsdělnější“.  

Sice je nutno připustit, že i na takovýto přístup ke svému dílu mají autoři právo, ale já jsem si „svůj“ bondyovský výbor opravdu představoval jinak: chtěl jsem, aby byl objektivnější, aby nebyl jen plodem momentálního autorova „duševního rozpoložení“.  

Bondy nejprve chtěl jen pár dodatků, tak např. si přál, aby ve výboru byl i poslední zpěv poémy Pražský život, který jsem tam tedy zařadil, ale pak chtěl další a další dodatky, by i úpravy jednotlivých textů, a tehdy jsem pochopil, že se neshodneme. Bondy ovšem na své koncepci trval a posléze „svůj výbor“ předložil bratislavskému nakladateli Augustinu Fischerovi, který stále počítá s tím, že jej časem vydá. To je v pořádku, ať si je pak čtenáři porovnají. Nikterak si nemyslím, že by „můj výbor“ měl být jednou pro vždy směrodatný, závazný.  

 

Mám pocit, že ke stáří trpěl Bondy více depresí, a proto chtěl všechno škrtat.  

To je samozřejmě možné, já se neodvažuju reprodukovat jeho diagnózy, ale to, že měl co dělat s psychiatrií už od roku 1948, s tím se on sám netajil. Často se však v souvislosti s jeho hospitalizacemi zmiňovala tzv. maniodepresivní psychóza a ví se, že u tvůrců takto postižených se vyskytují období euforie a období, kdy všechno spalují a ničí.  

Jak řekl jednou znalec Bondyho poezie Radim Vašinka: ve jménu díla je třeba před samotnými autory jejich dílo hájit a chránit a nedovolit jim, aby je znova a znova předělávali – žel ne vždy ku prospěchu věci.  

 

Vždy mě na Bondym trochu mátlo, jak se stavěl k marxismu.  

Patřil k marxistům z přesvědčení, jeho marxismus byl vlastně jakýmsi kvazináboženstvím. Bondyho marxismus byl především učením o tom, že je nutno bojovat proti vykořisťování, proti zotročování lidí, k němuž dochází jen pro maximalizaci zisku, že je třeba jednou přece jen nastolit onu „říši svobody“.  

Bondy naprosto nezavíral oči před tím, co se dělo v SSSR, naopak, byl jedním z prvních u nás, kdo postavil mezi stalinismem a nacismem rovnítko, ale to ho nedonutilo k tomu, aby škrtl to, co vnímal na marxismu jako pozitivní, osvobodivé. Ovšem pro to, co se v Československu učilo na vysokých školách pod označením „marxismus-leninismus“, tzv. „marxák“, měl jen posměch. Bondy snil o tom, že svobodnou lidskou společnost se přece jen jednou podaří uskutečnit. Proto se zajímal už v 50. letech o trockismus a proto v 60. letech inklinoval k maoismu, i když ten si v dobové konjunktuře nepochybně strašně idealizoval. Chtěl ho vnímat jako nástroj, jehož prostřednictvím by šlo zničit třídní společnost nejen na Západě, ale především v tehdejším SSSR a v sovětském bloku vůbec.  

 

-----------------------  

 

Egon Bondy. Vzpomínky na malinkána  

14. 4. 2007, František Kostlán  

Umřel „profesionální“ udavač. Pojďme si o tom pomlčet  

 

Motto: Pokud ti lidé skutečně jednali se záměrem obnovit kapitalismus, bylo mi lhostejné, jestli za to budou postiženi.  

 

Egon Bondy, nejmenší autor 70. let, zemřel ve své bratislavské emigraci. Častěji se připomíná jeho spolupráce s StB, než jeho tehdejší spisy. Bondy si to rozhodně zaslouží.  

Myslím, že parafráze titulku a perexu článku Petra Holuba (netučná kurzíva) plně vystihuje zdejší oblíbený sport: Vytváření kýčovitých legend, namísto snahy o dobrání se pravdy. U publicisty formátu Petra Holuba je takové počínání obzvlášť tristní. Pravděpodobně nesmrtelným se stane jeho výrok: "Dnes veřejnost básníka Bondyho především odsuzuje za spolupráci s StB. Ale je to skoro stejné, jako mít někomu za zlé, že tehdy dělal kulturu na nejvyšší úrovni."  

 

Komentáře  

Bedřich, 23.4.2007 20:19  

Ty ošklivý hochu, primitivní antikomunisto, takhle shazovat undergroundového titána Bondyho, hanba Ti!  

 

František Kostlán, 23.4.2007 21:32  

Bedřichu díky. Už jsem se lekl, že jsem nějak vadný, když toho velikána adorují i jinak rozumně uvažující lidi, z nichž někteří jsou naši společní kamarádi.  

 

weishaar, mail, 23.4.2007 22:15  

Františku Kostláne, hrdino s rovnou páteří a čistým štítem, to se ti to plive na kotníky Velikána, když je po smrti. Stýkal jsem se s Bondym od roku 1980, tedy celých 9 totalitních let, a to asi 5 let aspoň 4 x týdně a spolupracovali, na tu dobu, na dost "ostrých" materiálech, m.j. i pro Pavla Tigrida (klidně si plivni i na něj, Velikánům to nevadí a plivačům to odebere jedu z huby). Nikdy nikoho z nás neudal. Věděli jsme, že nemusí vědět vše a on ani nechtěl, věděli jsem že je to člověk chatrný, který by komunistický koncentrák nevydržel. Neměl ten kořen Ivana Martina Jirouse. On by nepřežil. Byl to Velký filosof, avšak s křehkým tělem. Nebyl to ten typ filosofa jakým byl Ladislav Klíma, který své tělo i ducha huntoval o sto šest - a taky se dožil jen padesátky. Bondy už ve svých 20 letech byl vystaven situacím, kdy kolem něj byli lidé popravováni a skákali z oken, to nebyla žádná prdel, vašnosto vznešené mysli! Nevím sám zda bych to zvládl. Pokud vím, nikomu Bondy nějak zásadně či fatálně neublížil. Když šlo do tuhého raději se stáhl do ústraní. Nebyla to žádná svině, jak se z něj snažíte už v titulku vašeho plivance. A těm kterým ublížil, když ze strachu příliš hovořil, ti mu již dávno odpustili. A vy se proto uklidněte. A to co Bondy řekl o důvodech udávání - vy jste ho asi neznal, protože jinak byste poznal, že je to mystifikace, udělal ze sebe špatného, opovrženíhodného člověka, aby měl pokoj od vás - bulvárních hledačů pravdy. Udělal toho pro naši nezávislou kulturu víc, když byl zachován na svobodě než kdyby ho zničili či zabili. Není ho již a je to škoda, bude chybět - byl to Velikán -"květ na hnojišti, kterého sežralo to prase - Československá socialistická republika".  

 

Marek, 26.4.2007 02:38  

Víte, i když máte v lecčems pravdu, František ji má taky. Přece nejde, i když jde právě o Bondyho, zatajovat či upravovat část pravdy. Krom toho, že Bondy ovlivnil několik generací lidí včetně mě, byl dost hnusný udavač a tuhle část své minulosti reflektoval tak příšerně hnusným způsobem, že je zcela namístě na ni upozorňovat. Nikomu se neomluvil, nelitoval, ba dokonce své udavačství obhajoval! Že Bondy nebyla žádná svině? O tom velmi pochybuji. Každý člověk v sobě nosí boha i ďábla, obrazně řečeno, Bondy zkrátka nebyl výjimkou.  

Sám za sebe nikoho nesoudím, že "tajným" podlehl, já sám jsem se dožil konce komunismu v tak mladém věku, že jsem se nikdy nesetkal s oním nátlakem, který znám třeba z vyprávění své matky, takže jasně říkám, že nevím, jak bych se zachoval. Co však vím, že jsem stihl za těch třiatřicet let svého života zcela prostě a hloupě ublížit spoustě lidí, pravděpodobně úplně stejně, jak to stihli všichni ostatní, a že se snažím k tomu nějak postavit. Tohle Bondy nikdy neudělal a právě tohle mu mám za zlé.  

Jinými slovy - o Bondym se dá říct hodně, říká se o něm hodně a většina lidí, kteří o něm hovoří, Františkem zmiňovanou část minulosti opomíjejí. A to je špatně.  

 

František Kostlán, 26.4.2007 21:42  

Kritik plivačů plivačem. Opravdu krásná role.  

 

mejla, 17.5.2007 12:52  

Pane Kostlán tohle snad nemůžete myslet vážně!?  

 

koza, 7.6.2007 21:52  

ja ty jeho knížky četl a zaplaťpanbu za ně!!!!!!!  

 

Radim Vašinka, 30. 9. 2011  

Bondy byl prostě Bondy.


Bondy a Orfeus  

text: Radim Vašinka  

 

Ve starém Orfeovi na Malostranském náměstí byl stálým hostem. Tak důvěrným, že ani ne hostem. Sešel se tam s námi v 67. roce. Ještě před jeho otevřením. O Bondyho existenci jsem se dozvěděl od Bohumila Hrabala. Ve 62. Tehdy jsem byl v jakémsi podivném angažmá v Divadla Na zábradlí, kde jsem měl uvádět inscenace poezie (s některými jsme tam předtím hostovali s brněnskou Ikskou). Po Vyšinuté hrdličce nějak nevěděli co se mnou dál. Jan Grossman mne jednoho dne vyslal se dvěma vynikajícími, ale podivnými filmovými scénáři pod paží k jejich autorovi, snad abychom se radili, jak to udělat na divadle. A tím autorem byl právě tehdy ještě naprosto neznámý pan Hrabal. Už nevím o čem jsme se vlastně radili (o čem jsem se mohl radit! bylo mi tehdy divadelně ještě nedonošených 27 let), ale odcházel jsem se čtyřmi samizdatovými svazečky veršů Hrabalova přítele Egona Bondyho. Že by se mi snad mohly na něco hodit. Byly to v té době - a vlastně i dodnes - neuvěřitelné básně. S autorem mne pan Hrabal odmítl seznámit, že by musel jít se mnou a že by tam uváznul na měsíc a to že nejde. A nakonec - kdoví, jestli ještě vůbec žije…  

Po šesti letech (!) seznámil jsem se s jistým Emilem Hokešem. Při jednom našem setkání padlo jméno Egona Bondyho. A toho Emil znal, tuším, že říkal dokonce z vězení, kde se octnul kvůli nějaké krádeži motorky (po čase se o té motorce zmiňuje Bondy ve svých pamětech a uvádí jako spolupachatele Iva Vodseďálka - bylo to v souvislosti s Bondyho pašováním zlata do Rakouska protihodnotou za silonky, aby měli za co žít, v epoše Honzy Krejcarové!). No a Emil věděl kde Bondy bydlí, a tak nás seznámil. A to už přišel na řadu ten malostranský Orfeus a Bondyho večercovečerní návštěvy.  

Bondy zažil vznik Orfea skoro od úplného začátku a na vlastní kůži. Takhle na to vzpomíná:  

,,…Radim Vašinka /…/ v r. 1967 získal sklep na Malostranském náměstí a byl nadšen. Sklep byl ve stavu, v jakém bývá sklep. Skládka harampádí (to byly pozůstatky ateliéru Františka Forejta, co mu jej bolševik v Radlicích zbagroval bez náhrady ,tak si to u nás uskladnil - pozn.R.V.) a hromady uhlí ( byl to koks do amerických kamen, kterými jsme tam topili, a zatím jsme na něj neměli sklep - R.V.), stěny po staletí otloukané. Podlaha, dalo-li se o ní mluvit, ve středověkém stavu (pravda, byla cementová, nevalná, ale ne středověká, nýbrž taková, jaká kdysi byla v tomto pochybném podniku s děvčaty, jak nám vyprávěli pamětníci - R.V.). S elánem jemu vlastním nadchl svůj malý soubor k tomu, aby si to vlastníma rukama upravili na provozuschopný prostor (ale instalaci toalet, zárubní a dveří museli jsme svěřit odborníkům - R.V.). Tehdy jsme se prostřednictvím mého někdejšího přítele, jenž náhodou věděl, že jsem ještě živ, seznámili, ale Radim se prý do poslední minuty, než jsem se fyzicky objevil, stále obával, že jde jen o mystifikaci. Ale sešli jsme se s celým jeho souborem a uprostřed hald a harampádí jsem jim četl básničky. Ještě nikdo nemyslel na uvolnění, které za pár měsíců přinese rok osmašedesátý a vyhlídka na to, že by ty básně mohl Radim číst někdy veřejně, byla prakticky nulová. Mne ale celé prostředí samozřejmě hned okouzlilo a i když jsem se na restauračních pracech nijak nepodílel, rád jsem si tam občas čistě naslepo zašel kvůli jakési atmosféře elánu, která tam byla doma, a kvůli kouzlu celého prostředí. Pamatuji si na tyto své náhodné návštěvy velmi přesně a vím, kolik mi to dávalo.  

Ty prostory se postupně stávaly využitelnými a podmínky jara 1968 slibovaly možnost svobodné kultury. Divadélko Orfeus zahájilo. Publikum, které si Orfea zamilovalo, se brzy našlo. Z různých malých scén, které tehdy působily, se tahle zdála nepochybně nejsvěžejší. Poprvé se tam představil se svou pantomimou Turba, poprvé se tu o něco později dostal na české jeviště Prévert (Roura k rouře pasuje). Inscenace této divadelní hříčky byla skutečně nezapomenutelná díky režii i spontánnímu hereckému projevu všech účinkujících. Radim vždycky nejraději pracoval se začínajícími nadšenci, někteří z nich se dále uplatnili i ve velkých divadlech ( no, asi tak dva - tři…R.V.). Byl jsem později překvapen, kolik herců po celé republice vzpomíná na svoje počátky u Radima. Někteří herectví zanechali, ale nepochybně pro všechny, kteří se na práci Orfea úcastnili, patří Orfeus k nejradostnějším a nejnostalgičtějším vzpomínkám z celého života.  

Ke svérázu Orfea patřilo, že po každém představení zůstávali diváci v družné zábavě dále. Sedělo se jen na lavicích (teprve později se objevily nějaké židle, když už byl sklep o dvou místnostech), popíjelo se víno na improvizovaných stolech, protože pro pivo bylo daleko. Jen já jsem dostával jako honorář deset desítek, pro něž doběhl obvykle Kukuczka s velikým otřískaným plechovým džbánem ke Třem trojkám. (Někdy taky ke Glaubicům! - R.V.) Z těch piv mi ale obvykle i jiní upili, takže jsem musel taky doplňovat červeným vínem.”  

„Ty večery po představení se protáhly do půlnoci a stále bylo o čem povídat. Kupodivu, nestala se z toho nikdy společnost ožralců, i když třeba já jsem se samozřejmě často ožral jak zákon káže, ale málokdy jsem byl bez Julie a ta mě vždycky dopravila domů.  

Snad to vypadá banálně, ale musím po pravdě napsat, že těch pár krátkých let v Orfeu tvoří nejkrásnější součást mého života - nepochybně také díky Julii - a kdybych se zabýval vzpomínkami (což jsem si už dávno zakázal), asi by oscilovaly kolem těch večerů a nocí, které jsme s Julií strávili tam.“  

Orfeus měl dnes už nepředstavitelnou atmosféru - jako dnes třeba ostravská Stodolní ulice, kdyby ji navštěvovali nekonformní inteligenti. A v ní se Bondy cítil jako ryba ve vodě. Což jsem pochopil až po letech, právě díky jeho pamětem, protože tak - i když ne úplně - jsme tehdy žili my, co jsme ten Orfeus dělali. Viz foto:  

A k té atmosféře patřilo i divadlo, co jsme tam hráli:  

Bondy miloval Camiho, v různých variantách, které jsme uváděli (přivezl ho z Francie Jiří Konůpek a hráli jsme ho z jeho rukopisného překladu), Prévertovu hříčku Roura k rouře pasuje a různé improvizované večery, zajímavá byla i společnost, která se tam scházela.  

Později, v r. 1995 píše: „…nepochybným vyvrcholením byl Brechtův Baal, Brechtova málokdy hraná dramatická prvotina, pokládaná většinou za neinscenovatelnou. Vašinka se svým souborem hru dokonale zvládl a my všichni jsme s napětím čekali, jak se teď divadélko vyvine dál, protože laťka už byla nasazena velmi vysoko. Nevěděli jsme, byť jsme to mohli tušit, že je to labutí píseň před zavřením divadla.“  

Tehdy jsem začal uvádět i Bondyho poezii. Zahájil jsem ,,Zbytky eposu“. A zase přenechám slovo Bondyho dojmům“:  

„…Radim recitoval několik různých pořadů mé poezie, ale největší proslulost si právem získaly Zlomky (sic!) eposu.Bylo vždy doslova narváno, třebaže od podzimu 1968 to bylo představení neveřejné, pouze na pozvánky mou vlastní rukou psané (patrně tedy byla premiéra o něco dříve - R.V.). Dočetl jsem se už v memoárové literatuře z těch let vícekrát, jak tam bylo plno, že jablko nepropadlo, že většinou diváci celé „představení” prostáli. Radim četl Zbytky eposu způsobem, který nikdo více nepředčí. A přitom střídal večer od večera celou škálu možností, jak text číst.”  

Jiný pořad obsahoval verše z Velké a Malé knihy, Dagmaru, jeho Legendy, tedy poezii ze sbírek od pana Hrabala, a potom už i verše, které mi dal k dispozici přímo Bondy -interpretačně značně obtížnou Naivitu, kterou měl rád víc než ty své verše z předchozích let (kromě Zbytků eposu!). Naivita byla náročná i pro posluchače, zvláště v samotném závěru, ale ona už samotná délka poémy byla vyčerpávající. A jednou se stalo, že právě v tom závěru, dosti didakticky filosofujícím, když do konce zbývalo jen pár desítek veršů a kdy jsem se musel svrchovaně soustředit, abych se neutopil v textu, začal si někdo něco špitat se sousedem. Chvíli jsem to vydržel, ale když to pokračovalo, přestal jsem, nabral zhluboka dech, vynadal jsem všem do blbců a ignorantů, doslova jsem je vyhodil ze sálu a odešel do šatny. Po čase mi přišlo, že je v celém tom našem divadle nějaké divné ticho. Ptám se kolegů co je. ,,Nikdo tam není,” odpovídají mi. ,,Jak to? Proč ?,” pokračuji. ,,Vždyť si je všechny vyhodil,” dozvídám se. Jdu vedle, a opravdu - nikde nikdo. Ještě že ten večer u toho Bondy nebyl. Ale asi by to udělal sám taky. Byl na to velice cimprlich, ,jednou jednoho takového neposluchu tloukl pěstičkou, pravda, ne moc silně, ale na tom nesejde. I takové věci se stávaly.  

Bondymu hodně záleželo na básních, kterým jsem říkal filosofické. Nakonec je tak i sám nazval. Nepovažoval jsem je za poezii. Na tom jsme se neshodli. Tady jeho zaujetí pro filosofický obsah nebylo v rovnováze s poetickou formou volného verše, jazyk veršů byl vysloveně vědecký, volný verš postrádal svoji podstatu - rytmus. Ale sdostatek filosofie bylo i v těch sbírkách, co jsem z nich přednášel, takže i filosofové si i u toho mého Bondyho mohli přijít na své.  

Někdy se stávalo, že po představení Bondy, kterému jsem říkal zásadně Zbyněk, přednášel své nové verše. Byly to jakési hepeningy. Na rozdíl od těch, co u nás zoufale dělá v současné době Eugen Brikcius, nebyly pouze exhibicionistickou záležitostí, ale kromě ozvláštnění uměle vytvořenou situací, vybočující z reality, byly i krásné. Přizdobené aurou Bondyho osobnosti. Seděl na židli na tom našem mrňavém jevišťátku s roztaženou květovanou oponou, a Hedvika Janoušková, holička a kadeřnice, co s námi dělala divadlo, krásná mohutná ženská, jej stříhala. A on přednášel . S nonšalancí sobě vlastní, nohu přes nohu.  

Nebo jednou - dělal jsem něco kdesi ve vedlejším sále - přiběhla za mnou Julie, jeho životní družka, s utrápeným výrazem: ,,Radime, pojďte se podívat, co ten blázen zase dělá.” Šel jsem se podívat: Bondy seděl na pódiu, přednášel své básně a právě si po vzoru furiantských grófů zapaloval cigaretu jakousi bankovkou. „No prosím,” žalovala Julie, ,,půjčí si ode mne stovku a tohle s ní dělá. A doma pomalu nemáme co jíst.” Ale stejně bylo poznat, že při své utrápenosti byla na Zbyňka hrdá. (Na vysvětlenou - Bondy měl svůj mizerný invalidní důchod a žili s Julií - tehdy ještě na Pankráci - vlastně hlavně z jejího nepříliš valného platu, který měla v Univerzitní knihovně.  

Později, v r. 2000, mi o éře starého Orfea znovu zdůraznil: ,,… nikdy nikde se netajím, že prožíval-li jsem někdy krásný čas, tak to bylo v l.1967–71 právě díky Orfeu. To byl asi tak vrchol mého emocionálního života. Jelikož mne nakladatelé nyní uhánějí o pokračování mých vzpomínek, tak to asi přijmu, ale jen ve formě rozsáhlého - aspoň 150–200 str.- interview, na což bych si čas, když za mnou přijedou s technikou, udělal ještě letos. Tam pak o období Orfea budu mluvit zevrubně…”  

I když nepochybuji o tom, že stejně emocionálně na něj působilo později následující období obliby Plastiků, potěší to. Ostatně o jeho zaujetí naším Orfeem svědčí i jeho tvůrčí spolupráce: Inspirován prostředím a tím, co a jak jsme hráli, rozhodl se, že pro nás napíše hru. A napsal Hru I. aneb Nic jsem tím nemyslel, které jsme dali název ,,Nic jsem tím nemyslel aneb Vrahem je zahradník.“ Věren své teorii, že revoluce musí přijít zezdola a ne seshora, v podstatě opovrhoval změnami, provázejícími tehdejší obrodný proces 68.roku. Neviděl v nich nic jiného, než střídání stráží u moci a u koryt. A podle toho hra i vypadala. Sami jsme z ní byli trochu rozpačití, ale jen ze začátku. A tak jsme ji secvičili a párkrát zahráli. Mezitím přišel Bondy s dalšími hrami, které začal chrlit, většinou v jednom zátahu: Návštěva expertů, Ministryně výživy a jiné, někdy šlo o i o krátké výstupy. Ale k tomu už jsme se nedostali. A ani by to nešlo. Nebyli jsme dvojnásob svými pány - přinejmenším jsme museli dát schvalovat texty našemu ředitelství, tj.podniku Spektrum. Ti sice také šli s obrodným procesem vpřed, v divadle jsme měli pod pódiem schované vysílačky, které nakonec nebyly k ničemu (ale aspoň jsme si z nich vzali šroubováky), ale jinak se chovali podle pokynů svých nadřízených. A ti začali pomalu zpívat staré písničky. Takže to by nešlo. A další schvalování bylo na kulturním odboru Národního výboru. A ty už se rovněž domestikovaly. A my museli pomalu být zase lstiví jako předtím. Což je jedna z Brechtových zásad při šíření pravdy.  

A stejně nás vyhmátli.  

Což trochu souvisí právě s Bondym. V 69. napsala Šárka Smazalová hru Čaj. Byla výrazně čechovovského ražení, jakby ne – byla inspirována představením Krejčových Tří sester v Divadle Za branou, které shlédla se svým otcem. Dala ji přečíst Bondymu, jemu se velice zalíbila a dal ji zase přečíst mně. A já se rozhodl nastudovat ji v Orfeovi. Šárka souhlasila. Dodnes nevím, jestli hra končila tak, jako končí, nebo jestli jsem někde nezabordelil poslední stránku. Není si tím jist ani Bondy, který tuto hru miloval. A zeptat se autorky už nebylo dost možné, protože mezitím zemřela…  

Premiéra i reprízy byly úspěšné…  

Ale pak se to stalo:  

V 71., při jedné repríze, a teď vám nepovím, který to byl měsíc, přišla pohroma, jako blesk z čistého nebe. Vlastně jen zdánlivě nečekaná - byla to jen otázka času: už z pouhého výčtu našich návštěvníků bylo jasné, že jsme museli vadit bdělému oku í StB. Čaj byl nejen jemnou parodií Krejčova představení a profesionální herecké rutiny, ale koneckonců i chandromilné nátury našich slovanských bratří, momentálně k nám přibyvších i se svými tanky.Pravda, taky se tam zničehonic vystřelilo, pořád se pil čaj, z povzdálí v jednom momentě zazníval jakýsi vzrušený pouliční ruch, do rodiny se dostavil nezvaný cizí host, ale pokud něco z toho se mohlo zdát bolševikovi protistátní, tak to mohlo být i z titulu špatného svědomí, tehdy i samo pozdravení Dobrý den se dalo brát jako protistátní provokace.... Mezi diváky se pohybovala podivná trojice návštěvníků, velice zvídavě se rozhlížejících kolem dokola. O přestávce za mnou přišli diváci, že tam opruzují nějací lidé a kladou divné otázky - o čem že to je, proč se tam střílí, co tam dělá ten samovar a čemu se všichni smějí. Že jsou to jistě fízlové a jestli jim mají dát přes držku. K čemuž jsem nepřivolil. Nakonec přišla ona trojice za mnou. Dva z nich se legitimovali: byli z kontrarozvědky Ministerstva zahraničí (snad V.oddělení ?). A ten třetí byl Maslov ze sovětského velvyslanectví. Zásadně se jim to nelíbilo, já jim dokazoval, že to je ideově zcela nevinná hra (otázka je, jestli jsme si zrovna nevinně hráli), chtěli text, nikdo jsme ho u sebe neměli (opravdu), ale měla jej paní Smazalová, která byla na představení a sledovala hru s textem v ruce, jak třeba lidi poslouchají koncerty. Nechtěla jim ho dát, tahali se s ní o něj a vyhráli. Souhlasili s tím, že se sejdeme a probereme to, konkrétně, porovnáme s textem… Druhého dne jsme byli zrušeni. A to byl konec starého Orfea.  

Pak jsme bloudili po Praze. Začali jsme po roční pauze na Hřebenkách, ve Švédské. Tam bylo agitační středisko - konaly se tam různé schůze, aktivy, volby. Byli jsme tam pod patronací SSM Praha 5. A pod dohledem uličního výboru, jemuž vévodil major ČSA. Byl pověstný tím, že po příchodu domů se zdravil se ženou a dětmi pozdravem Čest práci. Druhým živlem byl bachař z ženské věznice v Řepích. Ten byl obzvláště příjemný. A taky dohlížela stranická skupina KSČ. Ale předsedkyně měla jednu vadu: kdysi, za 1.republiky, pracovala v Levé kultuře nebo v nějaké takové organizaci, která měla co dělat s kulturou. Takže s tou to nebylo tak zlé. A tak jsme občas dávali Bondyho v krátkých ukázkách, někdy před představením, někdy po, když byla vhodná sestava publika. Ale tam Bondy už nechodil Tehdy zahořel láskou k Plastikům, kteří mu byli dle mého názoru zástupnou kapelou za Orffa, kterého miloval a při jehož Carmině burana nikdy nevydržel sedět, leč dopouštěl se týchž tanečních kreací, jako později při produkcích Plastiků.  

Ti nám osvěžili náš pobyt ve Švédské. Bylo to někdy v 78.roce (?). Mezi naše stálé návštěvníky patřil i jeden docela sympatický mladík, milující verše a Ladislava Fukse. Jednoho dne za mnou přišel, jestli by si nemohl v tom námi užívaném agitačnímstředisku udělat večer s kamarády, že by si četli své verše a tak. Proč ne, řekl jsem si. A protože jsem se jim do toho nechtěl nějak montovat, požádal jsem jednoho z našich herců, aby tam držel službu, to znamená odemknul, rozsvítil a trochu to pro jistotu ohlídal. ( Mimochodem – po převratu jsem zjistil, že spolupracoval s StB!) V den D mi najednou zavolal, pozdě v noci, abych honem přijel, že jsou tam policajti. A opravdu: byli tam, sál byl plný jakýchsi odrbaných vlasatců, nahuleno až po strop (a že byl vysoký na šest metrů!), na pódiu vyhrávala dosti hlučná kapela, vydávající jakési podivné skřeky, prostě hrůza, protože i tak jsme tam měli s tím naším divadlem dosti pohnutý život. Podařilo se mi produkci zarazit a žádal jsem je, aby okamžitě vypadli. ,,Kdyby to tak viděl Bondy”, řekl mi jeden z nich. ,,Tak by vás poslal do prdele, “ odvětil jsem adekvátně situaci. Kupodivu toho nechali a všichni, i s publikem, povalujícím se po podlaze, sál opustili. Obyvatelé domu, vzbuzení tím randálem, skvěle přenášeným rezonující železobetonovou konstrukcí (my měli těžkosti, když jsme tam hráli i jen na housle!), vyděšeni tímto překvapením nakonec zavolali policii. Když bylo po akci, zeptal se mě mladý policajt (to už jsem mu vysvětlil, že jsem netušil, že přátelské posezení s verši bude vypadat takhle a že i já se tím cítím být trochu podvedený), když byl přehlédl tu spoušť, pokácené židle, podlahu poházenou vajgly a k tomu ten smrad z kouření: „Co teď budete dělat?” „Vezmu smeták a začnu zametat,” odpověděl jsem mu. „To vám teda nezávidím,” řekl mi na to. A odešel. Naštěstí netušil, co jsem předtím netušil ani já, co to vlastně bylo za podnik.  

To bylo mé první a poslední setkání s Bondyho milovanými Plastiky.  

A stejně si myslím, že tehdy by je asi i on skutečně poslal do prdele.  

Žádný průšvih jsme z toho neměli a já mohl i nadále občas zarecitovat nejen Bondyho verše, ale i samizdatového Seiferta, Skácela, neohlášeného Brechta Libora Ládka, Topora, ba jednou i onen nešťastný Čaj Šárky Smazalové. Na Plastiky mi nikdy nevybyl čas.  

A přece jen ještě jednou jsem se s Plastiky setkal-nesetkal: to už nás ze Švédské vyhnali a my se octli na Solidaritě, v obrovském divadle pro dobrých 300 lidí, s rozvrzanými sedadly a ozvěnou. Dávali jsme tam Gilbertovy Piráty z Penzance. Samozřejmě opět v čs. premiéře. Chodilo tam na nás málo lidí - bylo to značně z ruky. A na jednom představení kromě pár diváků vpředu byla obsazena skoro celá poslední řada v sále. Byli to Plastici, jak jsem se později dozvěděl.  

Když už jsem se trochu pozapomněl - ještě jinou nepříjemnost jsem s Bondym zažil, i když i v tom je trochu nepřímo. A týká se to zase toho nešťastného Čaje.  

Po pár letech, to už jsme byli zahnáni na Dobešku, jsem chtěl Šárčinu hru oficiálně uvést. Třeba se na ten průšvih před lety zapomnělo. A přesně v té době emigrant Benýšek, kterého jsem zažil jako nepříjemného somráka ještě ve starém malostranském Orfeovi, začal ve Vídni vydávat svůj Paternoster, v němž otiskoval práce u nás nežádoucích autorů, což bylo jistě bohulibé. Ale v momentě, kdy začal psát o lidech, co ještě mohli, protože kličkovali, a přitom režimu vzdorovali a byli vzpruhou pro ostatní dennodenně pokořované spoluobčany, to nebylo nic jiného, než udání. A to udělal nám: otiskl scénář Čaje s předmluvou Egona Bondyho, který nás takto popularizoval, v témže čísle byly zařazeny i nějaké věci Vlasty Třešňáka a Franty Šimáka, již emigrantů, s udáním, že hráli v Orfeovi. Co jsem mohl dělat? Jen upustit od pokusu. Protože bylo jasné, že po tomto upozornění estébáci zbystří pozornost.  

Ale nějak jsem odbočil od tématu.  

V 87. jsem se svojí Královskou šekspírtovskou společností Vincence Orfea Kočvary hrál na Divadelní pouti na Střeleckém ostrově odpoledne pohádky pro děti a večer Othella. Pohádky byly dvě: „O Sněhurce a jednom trpaslíkovi” (hrával s námi Jiří Krytinář) a „O Kulfáčkovi“. A na ta odpolední představení začal zničehonic chodit Bondy. Miloval Kulfáčka. Vždycky přišel, poručil si čaj a snědl nám bábovku (pravda - něco nechal!). A čekal na Kulfáčka. Jednou přišel, že jestli by nemohl tu pohádku ohlašovat. (Před představením chodil jeden náš herec po ostrově, tloukl do činelu a vyvolával, že budeme hrát pohádku.) Řekli jsme si, že by to mohlo být zajímavé. Vyfešákovali jsme Bondyho myslivcovým pláštěm ze Sněhurky, dali mu do jedné ruky činel a do druhé paličku, poslali ho do světa a zpovzdálečí pozorovali. Byl velkolepý: pomalým krokem chodil mezi lidmi, paličkou občas jemně udeřil do činelu a stejně jemným, vysokým hláskem říkal: „Pohádka…” Byl prostě k zulíbání.  

S poslední poutí, na které jsme s Královskou šekspírtovskou byli, v r. 1990 - když už jsem se tak rozpovídal - je spojeno jeho jméno nepřímo:  

Bylo už po převratu, kterému jsme tehdy protismyslně říkali sametová revoluce, bývalí svazáci vydali Bondymu první knížku - poezii z Velké knihy. Měli jsme ji u našeho pódia na prodej, protože jsem udělal z této poezie pořad pod širým nebem. Sešlo se vždycky plno lidí a úspěch byl převeliký, masový. Program pouti měl svůj přibližný rozvrh se stanoveným pořadím vystoupení jednotlivých zastoupených skupin. My byli poslední. Při závěrečném představení pouti došlo k události, která mi nadosmrti zkalila veškeré vzpomínky na Střelák. Rozehrál jsem Bondyho. Ohlas jako vždycky. Byly to takové očistné reakce na minulou dobu, vyvěrající z podivného pocitu, že se může to, za co se dřív zavíralo, že je možné se tomu veřejně smát… A když jsme byli v nejlepším, začala do toho vykřikovat vyslankyně od sousedící rodiny Váňovy, kterou podědila po Vaškovi Koubkovi Eva Holubová i s jeho fiktivními syny bratry Formanovými a dcerou Chúdou, že máme končit. Trochu mne to zarazilo, po nás přece už nic není… Přestal jsem a do toho začala Váňová-Holubová cosi vykřikovat, atmosféra byla v háji, lidé se začali pomalu rozcházet, Váňová je svolávala k jejich pódiu, a tam jim, už dost pod párou se nacházející, začala zpívat ,,Po starých zámeckých schodech…” A víc nic. Což mne zdrtilo. Od té doby jsem s Holubovou nemluvil a mluvit nebudu. Ani až bude v Národním. Kam patří. V životě jsem nezažil hrubší porušení kolegiální etiky.O čemž ona možná při své tehdy totální podroušenosti ani neví. Škoda. Měl jsem dojem, že jsme si po všechny ty roky na Střeláku docela rozuměli. Pokud se člověk netěšil větší pozornosti.  

Po převratu jsme se se Zbyňkem moc nevídali. Chodil sice i do našeho Bytového divadla, když jsme nějakou dobu hráli u nás doma, protože nebylo kde hrát, ale chodil jen na Zbytky eposu a na Bez paměti žilo by se lépe. Neviděl bohužel inscenaci, sestavenou z jeho veršů, těch protistátních krátce předpřevratových a opět protistátních popřevratových, v kombinaci s úryvky z jeho dopisů a doplněnou zvuky úderů na různé činely, triangly, pokličky a sklenice, se zakomponovanými dějovými uzly, jako byl třeba divadelně ztvárněný Bondyho odjezd do Ameriky a jeho návrat, spojený s předáním metálu a podobné piškuntálie. Což byla škoda, protože by z toho měl jistě radost. Jmenovalo se to „V hospodě seděl, sanktusákovi pivo nedal”. Premiéra byla 24. 1. 1992 a hráli jsme to čtyřikrát.  

Stejně jako neviděl další z našich večerů - „Verše pro Julii“, pořad, sestavený z jeho básní věnovaných Julii, nebo ji připomínajících. Měl premiéru 8. 3. 1995.  

Coby bratislavský občan navštěvoval Bondy Prahu už jen pracovně. Párkrát se přitom stavil i v tom našem Krytovém divadle, připomínajícím starý Orfeus, ale přece jen už trochu učesanější, spíš než jako doupě to u nás vypadá jako doma, byť v chudé domácnosti, která chce být vlídnou k hostům. Ale to už byl jiný Bondy, pořád sice Bondyho připomínající, ale už po Juliině smrti. Do skoku mu nebylo.  

A naposled jsme se viděli v Uherském Hradišti, na Králíkově filmovém setkávání. V sále zchátralého kina naplněného baťůžkáři jsem po jeho představení se přednesl Zbytky eposu lidem, kteří o to ani moc nestáli - inu mládí je i surové.  

A potom vystoupil bratislavský Požoň sentimentál (houslistovi se polámaly housle, tak jsem mu musel půjčit svoje, ale taky na ně šlo hrát!), v druhé části pak s nimi Bondy zpíval vpravdě neuvěřitelným způsobem staropražské šlágry - městký folklor. Úspěch kolosální a člověk se nediví, že se stejným úspěchem s nimi zpíval i ve Vídni, Budapešti a v Praze (kde jsem ho prošvihnul). A stejně neuvěřitelné pro mne je, že si nikdo nepovšimnul, že Bondy těmito písněmi prochází celých svým životem, od těch pepíkovsky furiantských až po závěrečnou ,,Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená…” Proto taky hned na začátku upozornil, že mezi jednotlivými šlágry si nepřeje potlesk! Jeho vystoupení mne až mrazivě fascinovalo.  

Po produkci jsme spolu poseděli venku před kinem, naproti u stolu sedělo i pár Plastiků (jen Zajíček si k nám na chvíli sednul, ale pak i on vycouval), nezájem - to už se všeobecně vědělo o Bondyho spolupráci s StB. Mně to nevadilo, byl jsem přesvědčen, že nikomu neškodil, že řekl jen to, co estébáci věděli. Ostatně sám z toho žádný prospěch neměl - leda ten, že ho nezavřeli.  

Ale po jeho veřejném prohlášení, že neváhal donášet na ty, kteří byli proti režimu z pravicových pozic, a když jsem se dozvěděl, že mezi nimi byli i jeho nejbližší přátelé, radikálně jsem s ním přerušil styky i já.  

Dnes si to sice nevyčítám, ale je mi to líto. Moc. Byli jsme přátelé a já jeho přátelství odhodil.


ZA EGONEM BONDYM  

text: Martin Machovec  

 

Dne 9. dubna 2007, na pondělí velikonoční, zemřel v Bratislavě Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer. Zemřel v nemocnici, po třítýdenní hospitalizaci, na následky těžkého úrazu, který utrpěl ve svém bratislavském bytě. 20. ledna t.r. mu bylo 77 let. Bondyho odchodem tam, o čem psal jako o „rajských ostrůvcích“, kde zemřelým, avšak přece jen živým lidem bude dáno setkat se a radovat, jak snad i věřil, se uzavírá jedna velká kapitola v dějinách české literatury a kultury 20. století, kapitola často opomíjená, bagatelizovaná, avšak kapitola velmi významná.  

 

Kdo byl Egon Bondy? Něco nám o tom napovídá bezradnost hlasatelů oznamujících jeho úmrtí v českých sdělovacích prostředcích. Snad nejčastěji zazníval přívlastek „nezařaditelný“, občas si někdo vzpomněl na „totálního realistu“, ba i na „marxistu levého“, málokterá relace opomněla zmínit Bondyho kontakty s StB, jakkoli o nich doposud nebylo téměř nic publikováno, jakkoli nebyl nikdy z ničeho konkrétního obviněn, snad až na to, že při výsleších „příliš mluvil“. Celkem bylo patrno, že autoři stručných novinářských nekrologů vesměs jen čerpají z dříve otištěných biografických textů, které si jen podle svého přestylizovali, že o Egonu Bondym sami vlastně mnoho nevědí.  

Egon Bondy se jakožto Zbyněk Fišer narodil v Praze v rodině legionářského důstojníka., posléze generála Jana Fišera. Své dětství prožil v pražském Podolí, rodina byla slušně situovaná, byl jedináček, hýčkané dítě, navíc, jak se mělo záhy ukázat, dítě mimořádně nadané, neobvyklé. Matka mu umírá za války, bylo mu tehdy třináct., a vlastně již od té chvíle mžeme sledovat jeho dráhu budoucího literáta, básníka, filosofa, jak svědčí jeho, místy německy psané deníky z té doby. Zbyněk již za války začíná chodit na novoměstské gymnasium v Ječné ulici, a právě tam, jak tomu ostatně bývá, dochází k prvním určujícím setkáním. právě během středoškolských studií se orientuje pro svou budoucí životní dráhu. Setkává se zde s Ivo Vodseďálkem, s Karlem Žákem, se Zdeňkem Mlynářem. Záhy nabývá jistoty, že je básník, že se chce stát básníkem, soustřeďuje se na levicovou avantgardu, na marxisticko-surrealistickou vizi revoluce netoliko společenské, ale rovněž duchovní, kulturní. V roce 1947 jej tato ambice přivádí ke Karlu Teigovi, ke Zbyňkovi Havlíčkovi, ke Karlu Hynkovi a k dalším tvrdošíjným pohrobkům české surrealistické skupiny. Fišer píše, účastní se dobových diskusí, polemik, shromažďuje kolem sebe své vlastní „vyznavače“. maličko chybělo a mohl před únorem 48 i pár svých mladistvých veršů publikovat. K tomu však již nedošlo V roce 1948 se mu stává otcovským přítelem levicový, antisovětsky orientovaný historik a publicista Záviš Kalandra, který mu teprve otevírá oči. Setkává se tehdy též s první femme fatale svého života – s Janou Krejcarovou (tehdy provdanou za herce Pavla Fischla, později však známou spíše pod jménem svého druhého manžela psychologa Miloše Černého), s níž také na počátku roku 1949 vydává své básně ve svém prvním samizdatu, ve sborníku Židovská jména, z jehož titulu je možno odvodit i zrod básníka Egona Bondyho. Fišer-Bondy je šokován obludností k nám importovaného sovětského „socialismu“, jenž se tehdy vyznačoval i antisemitismem. Jeho víra se hroutí, svět se před ním mění, surrealistický elév Fišer se stává samizdatovým, oficiálně neexistujícím básníkem Egonem Bondym. Zlom v jeho poetice nastává však až v roce 1950, kdy, ovlivněn zřejmě do jisté míry Jiřím Kolářem, avšak ještě před svým setkáním s Bohumilem Hrabalem, přichází s poetickým programem tzv. totálního realismu, jenž byl v jádře radikální negací surrealistické obraznosti. Básník toliko dovedně nastavuje dobovým reáliím zrcadlo, v němž je jejich „křivá huba“ prostě patrnější. Před pár lety upozornila rakouská bohemistka Gertraude Zand, že tento Bondyho výchozí poetický program vlastně velmi dobře koresponduje s tím, čemu o něco později za sebe začal Bohumil Hrabal říkat „nerozlišující pozornost“. Jde o skutečnost jakoby očima dítěte viděnou, o jakoby reflexe dítěte, které je ještě neschopno hierarchizovat tak „dobře“ jako dospělí, a spolu s blázny a všemi prosťáčky božími je proto také nemožno je za tuto „neschopnost“ jakkoli trestat. O jak tradiční literární, stylistický prostředek se tu vlastně jedná! Jak bohatý je jeho rodokmen! Bondy si sice nepochybně něco ze svého totálně-realistického období ponechává po celou dobu své tvůrčí kariéry, avšak rozhodně jej není možno považovat za nějakého setrvalého „totálního realistu“. (ba ani za „realistu“ bez jakýchkoli přívlastků), to je jen jedna z žurnalistických legend, spíše však floskulí. Je příliš jat surrealistickým kouzlem neuvěřitelna, fantasmagorična, kouzlem obludnosti, navíc je tehdy příliš mlád na to, aby se spokojil jen s jedním novátorským pokusem. V témže roce 1950 si Bondy osvojuje též poetiku tzv. trapnou, již razí jeho přítel a kolega Ivo Vodseďálek. A zde teprve se oba tito básníci dokážou snad nejradikálněji vymanit z pout literatury tradiční i avantgardistické: absence pointy, text-šok, důsledek snahy zbavit se jakéhokoli moralizování, bezděčná odpověď na otázku, jak by asi mohla poesie vypadat, poté co budou básníci důsledně „brainwashingováni“. Zde si dadaisté přes Bondyho a Vodseďálka podávali ruce s budoucími pop-artisty, s minimalisty, s tvůrci konkrétní poesie. Bondy však jde dál, objevuje kouzlo primitivistické poetiky, stylizace básně do výpovědí opilcových, výpovědí člověka na dně, jímž se také na příštích deset let de facto stává. Teprve verše ze sbírky Ožralá Praha z roku 1951, kterou tehdy vydává v samizdatové edici Půlnoc spolu s desítkami dalších svazků a svazečků poesie i prózy, měly mocně inspirovat jeho budoucí přátele z české undergroundové komunity let sedmdesátých. Bondy však jde dál. Překládá Morgensterna, citlivě vnímá svou dobu, onu „stalinskou epochu“, onu éru tvoření mýtů a legend – a tehdy i on přispívá svými Legendami, básněmi v próze, v nichž, jak je jen v prostoru pohádky, mýtu možno, se na stejné rovině, v pomyslném, a přece skutečném „Sakenu“ onoho pomyslného, a přece věčného jara setkávají hejkalové, Natalie, kněz Bernard, Führer, Stalin, Dagmara, Valerie – a ovšem též „básník Bondy“. Zde objevujeme další významné východisko všeho následujícího Bondyho tvůrčího úsilí. Mystifikace, která sice může vést i k zotročení, ale umělecky zužitkována, může též skytnout úlevu, ba i prostor svobody, jakkoli lokálně omezený. Jak okouzlen musel být Bohumil Hrabal tímto světem, když o léta později psal svou Legendu o Egonu Bondym a Vladimírkovi, svého Něžného barbara! Bondy však jde dál, objevuje současně pro sebe i jiné tvůrčí možnosti. V poémě Pražský život (1950) a ještě výrazněji pak též v poémě Zbytky eposu z r. 1954 se náhle manifestuje jako nesmiřitelný karatel, varující a vybízející, hlas příbuzný hlasům starozákonních proroků na straně jedné, ale i politických agitátorů na straně druhé. I zde vlastně Bondy spojuje nespojitelné, uskutečňuje neuskutečnitelné, tak jak to, byť poněkud jinými prostředky, před jeho očima prováděli nejprve nacisté, posléze pak stalinisté. Kolářův „očitý svědek“ v jedné osobě s Majakovského agitátorem? Ano, u Bondyho se i toto stalo skutkem, i tohoto postoje pak využíval celý život, nutno přiznat, že ne vždy ku prospěchu svého díla. Neboť zde se otevírala svůdná propast, cesta toho, „jenž ví“ – a věda, říká lidem, co mají dělat, vybízí, káře, vyčítá. Naštěstí se též vysmívá, ironizuje, a to i sama sebe.  

Bondy však není spokojen ani s těmito tvůrčími možnostmi, které pro sebe vydobyl. Začíná intenzivně studovat filosofii, zejména indickou a čínskou, silný vliv má na něj tehdy např. František Drtikol. Jedním dechem však studuje též Marxe, Hegela, Nietzscheho, evropskou antiku, křesťanskou mystiku – a ovšem stále znova a znova nachází inspiraci v moderní evropské literatuře, v čemž si jistě dobře rozumí zejména s Hrabalem. V polovině 50. let vnáší Bondy do svých textů filosofická témata, píše jakési básně-meditace, básně-traktáty, texty spíše úvahové, myslivé. Jeho zájem o filosofii jej nakonec donutí udělat si konečně maturitu (1957), neboť jeho touhou nyní je studovat filosofii na univerzitě, což se mu také nakonec v roce 1958 zdaří. Studuje ovšem večerně, pracuje přitom jako noční hlídač v Národním muzeu (jedna legenda praví, že hlídal především onen nejznámější exponát, tj. kostru velryby), nachází nové přátele, píše svá filosofická pojednání a konečně též začíná – ovšem jen pod svým vlastním jménem – publikovat. V roce 1963 debutuje statí Buddhova filosofie, jež byla otištěna v Dějinách a současnosti, o rok později vydává svou studii o tzv. malých sókratovských školách ve Filosofickém časopise, vycházejí mu další stati i recenze, ovšem nejvýznamnější událostí v této periodě jeho tvůrčího psaní se stává vydání jeho zásadní filosofické práce Útěcha z ontologie (Academia, Praha 1967), jíž se stal pro některé respektovanou, ba uctívanou, pro jiné poněkud zlověstnou, ba pohrdanou postavou české filosofie.  

Přichází rok 1968, Bondy, ovšem stále jen jako Zbyněk Fišer, se kontaktuje s tehdy předními západoevropskými osobnostmi tzv. Nové levice, ale i tzv. Frankfurtské školy – s Rudi Dutschkem, Herbertem Marcusem a především pak s Erichem Frommem, s nímž si několik let korespondoval a jehož jedno dílo tehdy též přeložil (Budete jako bohové, tiskem až 1993). Vydává též svou buddhologickou studii (Buddha, Orbis, Praha 1968). S Petrem Uhlem a s hrstkou dalších se kriticky staví vůči tehdejším reformním „komunistům s lidskou tváří“ a pokouší v Československu agitovat pro marxistickou protisovětskou, tehdy zejména maoistickou levici: ovšemže bezúspěšně, jeho hlas je v té době přehlušen hlasy dobovějšími a též řevem sovětských okupačních tanků a letounů. Kde však zůstal básník Bondy? Ne, nezapomnělo se na něj úplně v onom hektickém čase. Bohumil Hrabal o něm píše ve svých oficiálně vydaných prózách, Radim Vašinka, tehdy mladý „principál“ divadla Orfeus, je Bondyho raným básnickým dílem mocně zasažen a recituje je, čte z umolousaných samizdatových sešitků, uvádí jimi své divadelní inscenace v jednom z malostranských sklepů proměněných na jednu z mnoha divadelních scén, žel tak krátkodobých.  

Na počátku 70. let je Bondy-Fišer zase téměř zcela osamocen. Počíná se éra husákovské „normalizace“, svou filosofii ani jako Fišer už publikovat nechce a ani nemůže, jako Bondy ani v liberálním osmašedesátém nevydal ani řádku. Je z něho invalidní důchodce, byť teprve čtyřicetiletý, člověk zbavený možnosti dosáhnout úspěchu a společenského ohodnocení, ostatně tak jako stovky a tisíce ostatních. Bondymu byl však vždy jakýkoli defétismus cizí. na útlak vždy reagoval protiútokem. Své obžaloby křičí např. v básnických sbírkách Deník dívky která hledá Egona Bondyho z r. 1971 (opět onen mýtus o „neznámém básníkovi“!) či v Zápiscích z počátku let sedmdesátých (1972). Tehdy je pro něj určující setkání s Ivanem Martinem Jirousem, jenž jeho dílo zprostředkovává rodící se undergroundové komunitě, zejména pak skupině Plastic People, která je jeho básněmi nadšena a záhy je zhudebňuje. Tehdy se započíná snad nejšťastnější Bondyho tvůrčí období, byť vlastně jen pár let trvající. Bondy je okouzlen tím, že jeho poesii oceňují lidé o generaci mladší, je inspirován životem v podzemním společenství, zde konečně se stává legendou vskutku živoucí. Píše a v samizdatu vydává sbírku za sbírkou. některé vskutku vynikající, tak např. Sbírečka z r. 1974 či Mirka z r. 1975, opět píše filosofická pojednání a podepisuje je tentokrát již záměrně a vědomě jen jako Egon Bondy, jenž takto dává Zbyňkovi Fišerovi definitivně vale. Začíná však psát též prózy, z nichž nejslavnější a nejpopulárnější je jeho antiutopie Invalidní sourozenci (smz. 1974, tiskem poprvé v Torontu v Sixty-Eight Publishers 1981). Bondy se tehdy účastní undergroundových koncertů, festivalů, recituje na nich, ba i zpívá, Jirous k jeho pětačtyřicátinám sestavuje první undergroundový sborník poesie Egonu Bondymu k 45. narozeninám (1975), první, ovšem v zahraničí vydaná deska Plastiků nese na Bondyho počest název Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned (London – Paris 1978).  

Přichází však rok 1976, kdy husákovským „normalizátorům“ konečně s podobnými hrátkami dochází trpělivost. V souvislosti s procesem s Plastiky a spol. je Bondy vyslýchán policií, tehdy je opět na dně. Teprve nedávno byla zveřejněno, že Bondy v prosinci 1976 Chartu 77 skutečně podepsal, že však jeho podpis odmítl akceptovat jeden z předních organizátorů Charty – Jiří Němec. Během následného policejního teroru, v době oné zlopověstné estébácké akce „Asanace“, se Bondy opět stahuje do soukromí, avšak se svými undergroundovými přáteli komunikuje i nadále. V roce 1979 je jedním z inspirátorů zrodu prvního undergroundového časopisu Vokno, v roce 1977 se pouští do obrovského projektu psaní vlastních dějin filosofie (Poznámky k dějinám filosofie, 14 smz. sešitů z let 1977-89, tiskem v šesti svazcích 1991-1997), účastní se u Vodrážků bytového semináře prof. Machovce, píše dál. píše další prózy, vydává další svazky poesie, další filosofické eseje. Na přelomu 70. a 80. let je jeho dílo v souvislosti s českým undergroundem objeveno též českými exilovými vydavateli, jako Egon Bondy debutuje tedy konečně na stránkách Tigridova pařížského Svědectví.  

Ve druhé polovině se Bondy stává již jakýmsi živoucím undergroundovým klasikem, k němuž do jeho bytečku v pražské Nerudovce chodí celá procesí mladých undergroundových básníků, ale i jeho disidentských vrstevníků. Občas je tam možno potkat i Václava Havla. Po roce 1985 publikuje Bondy intenzivně na stánkách Vokna, Revolver Revue, uplatňuje se nověji též jako publicista, polemik, recenzent, šíří se však tehdy kolem něho i jakási aureola nedotknutelnosti, která provokuje k narušení. Bondyho ostře vyhraněné postoje v tehdejších undergroundových, disidentských, chartistických polemikách jsou dnes již asi poněkud nepochopitelné a je na historicích, aby je pomohli vyjasnit.  

Přichází listopad 1989, Bondy ve svém venkovském tuscullu v Telči spoluzakládá OF, avšak velmi záhy je z politického vývoje rozčarován. Již v roce 1990 publikuje své kritické výtky vůči svému někdejšímu příteli Václavu Havlovi (vůči němu jakož i vůči ostatním předákům Charty 77 byl ostatně kritický již před listopadovou revolucí – a netajil se s tím), v době populární skandalizace všeho „komunistického“, jíž ovšem konjunkturálně využil kdejaký kolaborantský čecháček, je Bondy dokonce ochoten nabídnout své služby i KSČ. V Praze pobývá na počátku 90. let stále méně často, přichází o řadu svých bývalých přátel, kteří mu jeho novou radikalizaci nedokáží tolerovat a vyčítají mu – ať již oprávněně či neoprávněně – i leccos z jeho minulosti. Posléze dostává Bondy nabídku z Bratislavy, kde začíná působit na univerzitě jako hostující profesor: přednáší zde pak po léta orientální filosofii i své pojetí marxismu. V Praze mu nikdo nic podobného nenabídl, a když došlo k rozdělení Československa, v Bratislavě již dlouhou dobu působil, nepřestěhoval se tedy na Slovensko „na protest“ proti tomuto rozdělení, jak hlásá další žurnalistická legenda.  

Nastává poslední Bondyho tvůrčí období. Několik dalších filosofických esejů, pár dalších básnických sbírek, avšak po roce 1994, kdy v Bratislavě umírá Bondyho životní družka, paní Julie, je to už jen hrstka básní. Od roku 1995 pak básník Bondy již trvale mlčí. Ještě několik dalších próz napíše a vydá, avšak často je zavalen pracemi na korekturách svých dřívějších knih, ubíjen lecčíms dalším. V Bratislavě nachází sice pár nových přátel, avšak po smrti své Julie se stává už spíše jen jakýmsi stínem svého bývalého kouzla. Více a více se stahuje do ústraní., v posledních letech, zdá se, jej těšila už jen práce na dějinách čínské filosofie a na interpretacích nových překladů čínské knihy Tao-Te ťing.  

9. dubna 2007 odešel Egon Bondy tam, kde, jak můžeme věřit, jak předpověděl v Invalidních sourozencích, „řvou nyní nadšením všichni vikingové s lebkou rozštípnutou sekyrkou, utopení v oceánu či na proveze skončivší, pějí všichni básníci, co jich kdy bylo, – neboť na výsostech básník básníka pozná a miluje ho -, pronášejí chvalořečení nečetní, zato však kapitální filosofové v čele s brankářem známého fotbalového klubu Arsenal Karlem Marxem, křičí všechny labutě a nebeští jeřábi, na nich poletují mí přátelé Lao-c´ a předseda Mao, takže hlahol na nebesích se v touž chvíli bude slívat s kapelou Plastiků v jednu jedinou nedokončitelnou symfonii...“  

Martin Machovec