Svůj letitý dluh básníkovi se principál konečně po dlouhém váhání odhodlal i splnit, byť svůj návrat k autorovi svého mládí plánoval v mnohem velkolepější podobě. Do svého výběru zařadil i méně frekventované mladistvě anarchistické verše, předcházející onomu Halasovi „klasickému“, veršům tesaným z žuly.
V rámci cyklu našich i světových velikánů poezie.
Verše Františka Halase mne uhranuly už ve velmi ranném mládí. Není divu: vyrůstal jsem obklopen houštím pokrokové pseudopoezie, kdy největším odvazem byly prostoduché verše Stěpana Ščipačova, populární i proto, že z nich nečouhala ideologie doby. Např.:
Dneš líbáš jednu, zítra jinou zase,
v cigaret kouři lehce modravém.
Vyčítat ti to nemá cenu, zdá se,
morálka s básníkem prý nesrovná se.
Jak krušné stáří chodí asi k těm,
kdo proměnili lásku v tisíc lásek
a jako pěťák dávali ji všem.
Ne, že by to byly verše zavrženíhodné, dodnes jsou - jak jsem s údivem zjistil na internetu, u některých čtenářů oblíbené - ale jejich didaktická nekomplikovanost nutí člověka přece jen trochu k úsměvu.
A do toho mi vpadl Halas. S poněkud odlišnější a komplikovanější poetikou (schválně volím rovněž milostnou tématiku):
J a r o
Kreslí jaro krásu žen
do křivek všech příslibností
chodím láskou zasažen
jako vždycky do úzkosti
Taví vítr sněžnost těl
kreslí něžně jímku klína
jaro jsi můj nepřítel
bolí ta a bolí jiná
Každá nosí v sobě zmar
pošetilých pološtěstí
Jaká to je řada mar
chodí dole po náměstí
A hned bylo o čem přemýšlet, a přitom byl člověk zároveň i okouzlen krásou básníkova jazyka. A to byl jen začátek Pak přišly verše značně složitější, pronikající až na dřen života. Lásku k Halasovi prohloubila posléze svou nenávistí i sama tehdy vládnoucí strana a vláda.
Posloužím drobnou ukázkou, otisknutou v brněnské Rovnosti 30. 5. 1950, v odpovědi Františku Halasovi st., otci básníka, kterého si dovolil obhajovat protihalasovské kampani:
„…jsou některé osobnosti, jejichž názory ( dobré i špatné ) žijí i po jejich smrti, ve smyslu kladném nebo záporném ovlivňují myšlení lidí. Jsou-li tyto názory špatné, nepotřebné, pak je třeba proti nim bojovat bez ohledu na to, že se tím dotkneme třeba památky jejich hlasatelů. A estetické názory Tvého syna ve své většině byly špatné, škodlivé, jak to velmi názorně ukázal L. Štoll ve své brožuře, kladně hodnocené nejen u nás, ale také v Sovětském Svazu.“
O to krutější povinností bylo pro mne vybrat z Halasova díla únosnou míru veršů. Třikrát jsem musel se stopkami v ruce opakovat tuto korekci. (A obávám se, že jsem přitom i podváděl, pudově zrychluje zkušební přednes!) Na úkor dokonalých pozdních básníkových veršů a pro zlidštění jeho portrétu nemohl jsem opomenout i jeho dadaistické revoluční začátky, jimiž se pak přes svůj poetismus ubíral až sám k sobě, jedinečnému.
Inscenaci jsem si představoval trochu jinak, než jak dnes vypadá: právě na tom dadaistickém začátku mělo zaplavit to naše jevišťátko množství mladých herců a krásných hereček, kteří by vykřikovali mladistvě provokativní věty Halasových dada textů do publika, překřikovali se navzájem do krásného hluku písní Josefiny Bakerové a E. F. Buriana, až nakonec, rozprchnuvše se, zanechali by po sobě ticho a za stolkem sedícího starého, zmoudřelého básníka, což bych byl já, a básněmi pak bych dovyprávěl proměnu jeho i jeho veršů až do samého konce. Žel, mládí zestárlo a rozběhlo se hledat si žírnějších pastvin a tak mi nezbude, než nahradit onu vizi pouhým tlumočením obsahu oněch mladistvých veršů. Pak už se snad octnu na půdě pro mne jistější a důstojnější.
Radim Vašinka
Za ukázky Halasovy poezie vybral jsem pár básní, charakterizujících rozdílnou tématiku a ruku v ruce i rozdílnou básnickou polohu jeho veršů.
VERŠE
Přes štěstí vidění tak slepý přes dar slyšení tak hluchý
Ve větru list v lásce sám v tenatech pták v dešti zpěv v růži červ v naději klam v hrdle pláč v slovech krev
Přes štěstí vidění tak slepý přes dar slyšení tak hluchý
NOCI
Noci svůj půvab dej jen zasvěceným dýchají horce vstříc tvým rtům hned zrána krásu tvoji hledají s rozteskněním noci svůj smutek dej jen milencům
Noci svůj chlad dej jen poraněným jim jizvy scelené otvírá jiter šum jsou živi tebou jen a svým zaslíbením noci svůj lék dej jenom milencům
Noci svůj klid dej jenom zatraceným vzpomínek dávných berou opium každý z nich děckem ode všech opuštěným noci svůj domov dej jen milencům
DVĚ BÁSNĚ Z CYKLU „VE ZNAMENÍ POTOPY“
Až krystaly se zježí v drahokamech
až kožešiny rafne vzteklina
to bude chvíle má
Až inkoust propálí ty prsty sprosté
až očistí se sny tak zkurvené
budu mít pré
Až knihy hanbou všecky listy ztratí
až začnou světe mysleti tvé třtiny
teprve pak si sednu na vavříny
---
Prasata kšeftů po chudých se válí
Prasata kšeftů dívky svlékají
Prasata kšeftů i slova zpančovali
Prasata dětem mléko bryndají
Prasata kšeftů světem rozběhla se
Prasata kšeftů si slastí chrochtají
Prasata kšeftů ctí jenom kšeftů prase
Prasata bzdí na ty kdo nemají
Zaval je zaval šestá vlno