DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Jan Moštěk
Je tu Jan Moštěk
aneb To by v tom byl čert, aby zase nikdo nepřišel

Vyprávění o Josefu Mánesovi  

jindy též  

Vyprávění o malíři, který chtěl malovat jako Gauguin  

někdy i  

Vyprávění o sběrateli a obchodníkovi s obrazy  

ba i  

Je tu Jan Moštěk

Scéna k večeru z díla Jana Mošťka v očekávání diváckých mas

V různých kombinacích a v přednesu Radima Vašinky se můžete seznámit s Janem Mošťkem, jedním z nejunikátnějších autorů, rozverně pobíhajících po luzích českého písemnictví moravského původu, v hávu velmi silně připomínajícím odění Celníka Rousseaua, blahé paměti, byť malíře, jímž ostatně je i Jan Moštěk.  

Po několikaleté snaze zatvrzelých příznivců tvorby Jana Mošťka, na jejímž začátku stál Václav Vokolek (i on je ostatně spisovatelem, básníkem a malířem!), v návaznosti na něj pak Český rozhlas, posléze i náš principál, který do toho zatáhnul celý náš spolek, učiniv z Mošťkova literárního díla divadelní představení a literární večer, v němž sám vystupuje v roli Jana Mošťka, interpretujícího své texty, vyšlo Mošťkovo dílo knižně, téměř úplné, aby veškero toho snažení vyvrcholilo výstavou Mošťkových obrazů v Kafkově galerii na Staroměstském náměstí. Žel – krutou ironií osudu – několik málo dní po autorově smrti.  

A tak dnes žije Jan Moštěk jen v uměleckém odkazu svého díla, v povědomí svých příznivců, kterých není sice mnoho, jimž se ale vrývá hlubokou rýhou nejen do paměti, ale i do srdce.  

Mošťkovy večery mívají u nás variabilní složení, podle toho, jak se momentálně náš principál zahledí do krásy toho či onoho vyprávění. Střídá se asi pět povídek, každá půvabná něčím jiným a jinak.  

Mošťkova vyprávění jsou podivuhodnou směsicí humoru chtěného i nechtěného, okouzlují svojí naivitou i rafinovaností, s níž mísí osudy svých hrdinů s osudem svého života, dovede mistrně vybudovat překrásné situační trapasy, jeho lyrika dovede být parodizující i jímavá, a tak člověk opravdu neví, co jej vedlo k absolutnímu zavržení veškeré své literární tvorby, k níž se nechtěl hlásit a s jejímž knižním vydáním souhlasil až na vytrvalý s silný nátlak své sestry, paní Uhlářové. Která ovšem se na některých místech jeho díla pýří a na některých s povzdechem vrtí hlavou.  

Všechna naše uvedení stíhá veřejnost značným nezájmem. Takže čas od času jsme nuceni nalákat diváky jiným titulem a pak je zaskočíme změnou programu. A když zůstanou, jsou šokováni nečekaností zážitku a nadšeně aplaudují. Aby podruhé zase nepřišli.  

Leč doufáme, že všeho dočasu.  

Ať navěky žije a vzkvétá luh Mošťkova díla!  

Ať k nepřehlednosti rostou řady jeho ctitelů a vyznavačů!

NOVÉ KNIHY (7. 3. 2001)
Jan Moštěk
Jan Moštěk

Vyznání principála  

 

Jan Moštěk mi uhranul od prvního setkání: Zcela nahodile jsem byl před lety pověřen interpretací jedné z jeho povídek v rozhlasovém pořadu na Vltavě, který dal dohromady Václav Vokolek. Vypátral jsem páně Vokolkovu adresu a zajel za ním, abych se dozvěděl, jestli je Jan Moštěk skutečný, existující člověk, není-li to jen nějaká fiktivní postava. A dozvěděl jsem se toho, že uši přecházely.  

Nakonec se nám s panem Vokolkem podařilo získat i Mošťkovu adresu.  

Při jednom našem kočování jsme se za ním zastavili. Bydlel na faře (což mu zprostředkoval jeden z jeho bratrů - farář). Věděl jsem, že Moštěk je velice plachý člověk, a tak, když mi otevřel dveře, promlouval jsem k němu tak nejapnými otázkami a oklikou (dá-li se na faře pronajmout místnost na letní byt a pod.), že mne nakonec vyhodil. Tuším, že slůvkem „Ven!". A prásknul dveřmi.  

Naše první setkání se věru příliš nevydařilo. A k žádnému jinému již nedošlo.  

Ale okruh Mošťkových ctitelů se rozrůstal. Nebylo jich sice moc, ale byli starostliví. A tak se jim časem podařilo i udělat výstavu jeho obrazů (neb byl i malířem! impresionistickým expresionistou) v Praze, v galerii Franze Kafky. Na vernisáž nepřijel -krátce před ní zemřel. A tak se tento umělec - podivín nedočkal ani toho, po čem prahnul nejvíce: uznání svého malířského snažení. O to literární mu nešlo. To považoval za dávno skončenou kapitolu svého života, za kterou se téměř styděl. Podařilo se mu tedy vytvořit dílo, o jehož vynikajících kvalitách neměl tušení. A k jehož vydání dal souhlas jedině po naléhání své sestry.  

A o němž žel nemá tušení ani širší veřejnost.  

Propaguji jeho povídky už léta - a marně. Propaguji je se zatvrzelou trvdošíjností, jež hraničí až s tupostí. A pořád to samé: ti, co přijdou, jsou nadšeni, ale je jich tak málo, že nad nimi vždy spláču. Možná za to může i zdánlivá odlehlost našeho působiště (jen dvě zastávky od Anděla!), ale asi ne - vždyt s návštěvností to jinak není tak tragické...  

Jako by sám Jan Moštěk z nadoblačných výšin své záhrobní existence tvrdošíjně zatracoval své literární dílo k věčnému zapomnění ...  

Jestli je to pravda, tak mu to do smrti nezapomenu.  

Radim Vašinka  

 

P.S.: Konečně se mi podařilo vymyslet název, který zcela jistě podstatně zvýší návštěvnost tohoto pořadu: Vyprávění o Josefu Mánesovi aneb V tom by byl čert, aby zase nikdo nepřišel...  

 

A ještě P.P.S.: O kvalitách našeho představení svědčí i to, že estéti, rozhodující i titulech inscenací Festivalu jednoho herce (nevím už kterého...), odmítli naši velkolepou šou bez byznysu s odůvodněním, že když Vašinka hraje Mošťka, předčítajícího své texty, tak že to není divadlo, protože to není nazpaměť. Odmyslím-li si jejich drzou invektivu a troufalost chtět po mně v mém věku něco nazpaměť, přijdou mi dogmatici tohoto exhibicionistického žánru škodlivou vší v kožišině našeho dramatického umění, rozhodujíce navíc o něčem, o čem nemají ani páru. Neboť nikoli Hašek, nikoli Nedvěd je Bůh, ale Jan Moštěk!  

I kdyby trakaře padaly.


Ukázky z povídek Jana Mošťka  

 

Baron se pak zeptal malíře, zdali nemá ještě trochu zlata. „Mám,“ řekl malíř. „Dojděte pro něj, my na vás tady počkáme!” Malíř byl za chvíli nazpět s malým sáčkem zlata. Pak baron všechny malíře spočítal, napočítal tolik pařezů a poručil malíři, aby na ně nasypal trochu zlata. Všichni si pak na ně sedli, zavrtěli se a měli pozlacený prdele. Pak řekl slavnostně baron malíři, že tím mu dokazuje, v jak malý úctě mají zlato. …  

(Vyprávění o malíři, který chtěl malovat jako Gaugin)  

 

Venku se začalo stmívat a v kavárně rozsvěcovali světla. Slavný Degas měl pocit, že je v divadle. Začal kreslit mladé číšnice, které se kolem něho mihotaly s nápoji a jídlem. Šel jsem nenápadně kolem, abych nahlédl, co kreslí. Udiveně jsem zůstal stát, když jsem zahlédl, jak Degas kreslí baletky místo číšnic. Zeptal jsem se ho, proč tak činí. Řekl mi s úsměvem: “Můžu kreslit, o chci! Já nejraději kreslím baletky, a proto i číšnice kreslím tak.”…  

(Vyprávění o návštěvách slavných umělců)  

 

Už mnohdy zahradník dělal stávku tím, že si stoupl doprostřed zahrady jako socha a celý den tam stál. Hrabě to nepochopil a myslel si, že zahradník odpočívá. …  

(Vyprávění o Josefu Mánesovi)  

 

 

U lesa a u vesnice blízko  

chalupa či domek,  

potok taky blízko.  

Oko hledí na pěšinu,  

nepůjdeš snad, lásko?  

Ateliér s dvěma okny  

nic netuší,  

že u nich často  

smutné srdce buší.”…  

 

(Balada milostná!)


Vyprávění o malíři, který chtěl malovat jako Gauguin  

recenze (Jihlavské listy, 8. dubna 2008)  

 

NOVÁ ŘÍŠE - Komorní a zcela netradiční prostředí jeviště novoříšského kulturního domu. Stejně tak komorní počet posluchačů, kteří se v sobotu večer zvedli z křesla od televize, opustili domácí pohodlí a přišli, aby se pokusili objevit kořeny jednoho ze zapomenutých novoříšských rodáků...  

Ojedinělý literárně-dramatický večer, na kterém měl být představen malíř a spisovatel Jan Mošťěk, připravil Novoříšský kulturní spolek v rámci projektu Hledání kořenů. V roli Jana Mošťka, předčítajícího ze svého díla, se představil principál Krytového divadla Orfeus Radim Vašinka.  

„Mošťkova vyprávění jsou podivuhodnou směsicí humoru chtěného i nechtěného. Okouzlují svojí naivitou i rafinovaností, s níž mísí osudy svých hrdinů s osudem svého života. Moštěk dovede mistrně vybudovat překrásné situační trapasy, jeho lyrika dovede být parodizující i jímavá, a tak člověk opravdu neví, co jej vedlo k absolutnímu zavržení veškeré své literární tvorby, k níž se nechtěl hlásit,“ řekl na úvod novoříšského literárního večera Radim Vašinka.  

Pak usedl na vyvýšeném pódiu ke starému dřevěnému stolečku pod lampu se žlutým stínítkem a ponořil se do prvního poutavého příběhu. Vyprávění mělo spád a pestrá mluva Mošťka občas zazářila i vtipnými výrazy, které byly často na hranici vulgarity. Příběhem druhým, který se skládal ze tří sešitů, bylo vyprávění Jana Mošťka o Josefu Mánesovi. I zde posluchači po pár větách pochopili, že Mošťkova malebná mluva je prostě kouzelná...  

A kdo to byl vlastně Jan Moštěk? Jeho skutečný životopis byl sestaven z dopisů jeho sestry Marie Uhlářové. Narodil se 9. srpna 1923. Vyrůstal v početné rodině patnácti dětí v Nové Říši nedaleko premonstrátského kláštera. Jan Moštěk se zprvu vyučil malířem pokojů a později pracoval se skupinou restaurátorů. V padesátých letech chtěl být na volné noze, což se mu částečně podařilo.  

Bydlel v opuštěném domě nedaleko vesnice, maloval, psal, živil se u rodičů. Později byl z chalupy vypovězen a jeho samota přerostla v bezdomovectví. Prodal tehdy všechny své obrazy. Posledních pětadvacet let strávil v naprosté izolaci na faře ve Volfířově u Dačic, kde také na jaře roku 2001 zemřel.  

A tak dnes žije Jan Moštěk jen v uměleckém odkazu svého díla, v povědomí svých příznivců, kterých není sice mnoho, jimž se ale vrývá hlubokou rýhou nejen do paměti, ale i do srdce. Mošťkův sobotní večer v jeho rodišti byl skvělý a neobyčejně poutavý.  

 

Dana Čírtková


Vyznání principála: Jan Moštěk mi prostě uhranul  

rozhovor (Jihlavské listy, 8. dubna 2008)  

 

NOVÁ ŘÍŠE – Literárně-dramatický večer z díla Jana Mošťka předvedl v sobotu v Nové Říši principál pražského Krytového divadla Orfeus Radim Vašinka. Zajímalo nás, proč právě Jan Moštěk tolik okouzlil pražského umělce, že s jeho příběhy kočuje po českých a moravských městech i obcích.  

„K Mošťkovi jsem přišel náhodou, jako slepý k houslím. Zcela nahodile jsem byl před lety pověřen interpretací jedné z jeho povídek v rozhlasovém pořadu na Vltavě. Pořad dal dohromady scénárista Václav Vokolek. Rukopisy mě zaujaly svým pojetím a stylem a doslova fascinovaly a okouzlily. Jan Moštěk mi prostě uhranul. Vypátral jsem tedy Vokolkovu adresu a zajel za ním, abych se dozvěděl, jestli je Jan Moštěk skutečný, existující člověk, není-li to jen nějaká fiktivní postava. A dozvěděl jsem se toho, že uši přecházely... Nakonec se nám dokonce s panem Vokolkem podařilo získat i Mošťkovu adresu.“  

 

Měl jste někdy příležitost se s Janem Mošťkem osobně setkat? Věděl o tom, že čtete jeho texty v rozhlase a že patříte mezi jeho velké obdivovatele?  

„Při jednom našem kočování jsme se za ním zastavili. Bydlel tenkrát na faře ve Volfířově. Věděl jsem, že Moštěk je velice plachý člověk, a tak, když mi otevřel dveře, promlouval jsem k němu takovými nejapnými otázkami a oklikou. Věděl jsem, že ke svým textům se nehlásí, že je považuje za hříchy mládí. Tak jsem se ho zeptal, dá-li se na faře pronajmout místnost na letní byt. To ale moc nezabíralo, tak jsem se ho zeptal přímo - jestli ještě maluje. On mne stejně nakonec vyhodil. Tuším, že slůvkem „Ven!“. A prásknul za mnou dveřmi. Naše první setkání se věru příliš nevydařilo. A k žádnému jinému již nedošlo.“  

 

Takže jeho literární dílo upadlo v zapomnění?  

„Neřekl bych. Okruh Mošťkových ctitelů se rozrůstal. Nebylo jich sice moc, ale byli starostliví. A tak se jim časem podařilo udělat výstavu jeho obrazů v Praze v galerii Franze Kafky. Na vernisáž nepřijel ­ krátce před ní totiž zemřel. A tak se tento umělec ­ podivín nedočkal ani toho, po čem prahl nejvíce: uznání svého malířského snažení. O to literární mu nešlo. To považoval za dávno skončenou kapitolu svého života, za kterou se téměř styděl. Podařilo se mu tedy vytvořit dílo, o jehož vynikajících kvalitách neměl tušení. A k jehož vydání dal souhlas jedině po naléhání své sestry. Propaguji jeho povídky už léta a propaguji je se zatvrzelou tvrdošíjností... Ti, co přijdou, jsou nadšeni, ale je jich tak málo.“  

 

Dnes večer budete Jana Mošťka představovat zřejmě poprvé v místě jeho rodiště, s jakými přijíždíte pocity?  

„Mám hrozně rád taková vystoupení v prostředí na malých městech a dědinách. Tam se totiž člověk dostává přímo k těm lidem, kterým to všechno ještě k něčemu může být. Tady nejsou lidé tak zhýčkaní jako ve velkých městech, kde jsou zájmy kulturního charakteru spíše povrchní. Přijížděl jsem sem rád. Mám rád zdejší kraj, je zde kouzelná krajina. Znám ji z našich kočování. A tudy jsem projížděl docela nedávno. To když jsme s kolegyní Gabrielou Vránovou společně vystupovali v Jaroměřicích nad Rokytnou v pořadu vzpomínek na básníka Otokara Březinu. Vidíte, vždyť i ten je stejně jako Jan Moštěk spjat s Novou Říší.“  

 

Dana Čírtková