DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Josef Sedlák
Kam odlétají ptáci

Objevem naší literární sezony je možno nazvat poezii Josefa Sedláka, sochaře a překladatele z moravského Šternberka. Dopátrali jsme se jej takřka detektivním způsobem, zcela náhodou, ze zmínky z bulletinu Obce spisovatelů Dokořán (v jednom starém čísle z r. 2002!). Z fejetonu Aleny Morávkové – Osmdesátníci. Báseň, citovaná v článku se našemu principálovi natolik zalíbila, že vypátral básníkovu adresu a začal si s ním psát. S výsledkem této spolupráce se můžete seznámit v našem novém literárním pořadu. Sochař robustnějšího vzrůstu se představuje jako jemný lyrik, střídmý a průzračně čistý, s jehož verši je nám hezky. Stejně vynikající jsou i jeho překlady rozmarných rozprávek Siegfieda Lenze (z knihy „Ty smavé časy ve Žbánku“).  

 

Josefu Sedlákovi se za minulého režimu nežilo lehce: po 68. roce byl vyhozen z práce a stal se i zakázaným překladatelem, jehož překlady vycházely kryty jmény přátel. Svoji první sbírku „Kam odlétají ptáci“ si vydal vlastním nákladem až po převratu. Mezi jeho přátele patřili obdobně postižení básníci – Jan Skácel, Ludvík Kundera, Milan Uhde a hlavně pod penzí se ukrývající Adolf Kroupa, jehož jméno chceme připomenout předvedením jeho překladu jedné z Prévertových Pohádek pro nehodné děti: pohádky „Výjev ze života antilop“.

PREMIÉRA: 24. 3. 2004

Recenze - MF Dnes - střední Morava, 21. května 2002
Rozhovor s Josefem Sedlákem
Rozhovor s Josefem Sedlákem
Z dopisů Josefa Sedláka jsem si dovolil vybrat řádky, dokumentující nejen tvorbu, ale i atmosféru normalizačních let.
Šlo právě o Arťoma Vesjolého! V předchozím dopise se pan Sedlák zmínil o jisté Fojtíkové, Kmeni, Stalinovi a básníku Aleškovském. Nebylo mi to zcela jasné a tak jsem se tázal. A dobře jsem udělal. Zde je vysvětlení. Uvážíme-li, že jde o přelom roku 88. a 89., zdá se mi to zcela absurdní.
A tady je ona báseň, i se zasvěceným úvodním komentářem Sergeje Bočarova.
Poezie v překladech Josefa Sedláka
Poezie v překladech Josefa Sedláka
Poezie v překladech Josefa Sedláka
Poezie v překladech Josefa Sedláka
Poezie v překladech Josefa Sedláka
Poezie v překladech Josefa Sedláka
Fejeton Josefa Sedláka „Třináctá komnata“ se stal „Fejetonem roku 1993“.

Po více než důkladném představení autora našeho nového literárního pořadu dovolujeme si doufat, ctěná veřejnosti, ve vaši laskavou přízeň. V našem literárním salonu se nemusíte bát poezie. Není interpretována ozvučnými troubami ani medovými uspávači hadů. Interpreti, když jsou mezi nimi i letitější případy, přednášejí poezii i za sebe, mají svůj názor a banální přednesové klišé, odpuzující normálního, nesnobského posluchače od poezie, neb dává poetickému mlnu do jednoho ucha vtéci a druhým vytéci, je jim cizí. A ani by to neuměli, kdyby se sebevíce snažili.


Recenze Jiřího Brixiho  

TAKOVÁ OBYČEJNÁ SLOVA,  

takový obyčejný kryt, takoví obyčejní lidé v hledišti i na jevišti, taková obyčejná pohoda v té nepohodě kolem, takový obyčejný úsměv v té obvyklé vážnosti. Ze zcela nového dramaturgického soudku nabral Radim Vašinka pro další středeční, tedy poetickou, premiéru ve svém krytovém Orfeu a tentokrát dokázal sám udržet v první půli představení Kam odlétají ptáci pozornost diváků interpretací víceméně vážných básní Josefa Sedláka, autora letos dvaaosmdesátiletého a přesto širšímu publiku téměř neznámého. Rodák z Velké Bíteše, do roku 1970 řídící učitel, poté kameník… debutoval již ve 40. letech minulého století v Zahradníčkově akordu, veršoval prakticky celý život, překládal. Nepublikoval, jen několik překladů mu podepsali přátelé… Ve druhé části představení Vašinka rozverně interpretuje mazurské rozprávky Siegfrieda Lenze v Sedlákových překladech. Ty básničky nejsou jenom smutné, jsou o životě, ty rozprávky nejsou jenom veselé, jsou o lidech. Josef Sedlák je tichým moravským souputníkem Skácelovým, L. Kunderovým či Kroupovým. Rezonuje jimi v představení i jeho poezie umocněna navíc výkonem podobně rezonujícího recitátora. Když představení vrcholí něžně zinscenovaným hořkým Výjevem ze života antilop Jacquese Préverta v překladu Adolfa Kroupy, recenzent si tiše povzdechne: Ta poezie nemá přívlastek. Ta obyčejná pohoda i ten obyčejný úsměv jsou trochu sladce nahořklé. Ostatně jako obyčejně…  

jbx