DIVADLO ORFEUS > archiv repertoár

Roland Topor
Dítě pana Vavřince
melodram

Představení zarážející stylové čistoty, na jehož realizaci se podílejí všichni (skoro) členové našeho spolku! Formou telezáznamu se účastní i sám autor (1938–1997). Představení hýřící humorem, pravda, poněkud načernalým, ale odrážejícím dobu s přesností téměř neuvěřitelnou, vzhledem k tomu, že komedie je sepsána před třiceti léty; herectví interpretů se odehrává ve strhujícím tempu a musí se dotknout každého z nás, jak duševně, tak i fyzicky; znamenitá je pak i následující fiktivní tisková konference v prostoru našeho salonu, působící až neskutečně skutečným dojmem!

Roland Topor, Dítě pana Vavřince
PREMIÉRA: 10. 1. 2007
PŘELOŽIL: Miloš Rotter, s částečným přispěním Radima Vašinky při převodu veršů
HRAJÍ: Pan Vavřinec, otec dítěte - Petr Škopek
Paní a pan Fleuryovi, manželé - Petra Černohorská, Jiří Sládeček
v ostatních rolích mnohonásobně vystupují osobně: Moe Binar, Irena Hýsková, Veronika Chruščová, Jan Lukeš, Pavel Urík, Lucie Vašinková, Isabela Balónová
ASISTENCE REŽIE: Irena Hýsková
REŽIE A SCÉNA: Radim Vašinka
Foto: Jan Lukeš, 2007

Co k Toporově hře říci dnes  

(Slovo režiséra)  

Musíme konstatovat se smutkem, že dnes je hra aktuálnější než tehdy - demonstruje surovost a bezcitnost světa:  

Sytý, sám se sebou spokojený měšťák si přibije na dveře svého domu, malé dítě. Živé. Což ovšem neprojde bez pozornosti veřejnosti: někomu vadí, že dítě křičí, jiný nabízí lepidlo na připevnění děcka místo hřebíků, které už rezavějí, kolemjdoucí americká turistka komentuje drsnou realitu slovy „každý národ má své zvyky, které je třeba respektovat“ apod.  

Pravda je, že Toporův černý humor je spíš černý než humor, ale inscenace nemá člověka rozesmát, ale vyrušit z klidu, nerad píši, že vést k zamyšlení i nad sebou samým, protože to vypadá jako fráze, ale tou frází se stává stále omílaná pravda, která nemůže za to, že stále platí.  

Bez hořkého půvabu není ani tisková konference-beseda, která se na téma Dítěte pana Vavřince koná po skončení představení. Je nějaký rozdíl mezi situací, obrážející poměry ve francouzských sdělovacích prostředcích v roce 1975 ve Francii a dnes u nás?  

O Toporovi, při příležitosti otisknutí jeho kreseb v časopisu Plamen v roce 1975(?), soudí šifra O. M., že „s neúnavnou vynalézavostí vymýšlí stále nové a nové způsoby smrti, utrpení, zhanobení člověka nebo znevážení lidskosti. Jeho znepokojující kresby nám vyrážejí dech - a přitom v nich necítíme ani kapku zlosti či krutosti. Toporovy figurky totiž nejsou reální lidé. Oblast „posledních věcí člověka“ je pro něj jen vděčným zdrojem absurdních nápadů. Pro Topora je člověk, lidstvo, prostě hračkou - a i dítě odtrhne ve hře panence nohu nebo hlavu.  

Přitom je tento potomek ve Francii aklimatizovaných Poláků v podstatě duše poetická. Jeho svět je surrealistikou jarmareční boudou, v níž se komično neoddělitelně prolíná s děsem. Otřesného účinku nedosahuje moderními reálie, ale jen a jen tím, co dříme v podvědomí člověka.. Jeho „hrdinové“ jsou posedlí běsem ničení - a současně jsou jeho oběťmi. /.../ Jestliže v nich Topor kreslí „individium, které se pokouší přežít a spoluúčinkovat v bláznivém, ale precizními zákonitostmi řízeném světě“, směje se tím i nad vlastní hrůzou.“  

Konfrontujte si tato slova se svými pocity po shlédnutí představení a sami rozhodněte, jsou-li přesná.  

A ještě jednu poznámku: tehdy (kdysi dávno...) jsme hru uváděli jako sled blekautů, oddělovaných úryvky šlágrů. Dnes se snažíme spojit onen sled v mozaikovitý celek. Přijde mi to o něco divadelnější...

Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor, Dítě pana Vavřince
Roland Topor

NÁVOD, JAK REŽIJNĚ ZTVÁRNIT „DÍTĚ PANA VAVŘINCE“  

Roland Topor  

Není nutné dítě pana Vavřince skutečně přibíjet na dveře. Stačí, když ho posadíme na malý praktikábl, který, pokud nebude příliš široký, zůstane pro diváka neviditelný. Trochu červené barvy a falešné hřebíky doplní iluzi. Pokud se vyskytnou nějaké problémy se získáním novorozeněte, pěti nebo šestileté děcko výborně vyhoví. Seženete-li pouze dítě školou povinné, výsledek nebude o nic horší. Tento kus snese velmi dobře i starce v roli dítěte, bude to jen o to legračnější.  

Role samotného pana Vavřince budiž svěřena herci tělnatějšímu, leč mrštnému. Je třeba, aby uměl skákat (už si nevzpomínám, musí-li ve hře skákat, ale v životě to nikdy není na škodu)... Byl bych rovněž velice rád, kdyby herec, představující pana Vavřince, dovedl imitovat hru na kornet. Bylo by to dosti elegantní, kdybych měl interpreta takových kvalit. Ale je to jen takové zbožné přání. Hře neublíží ani velký a neohebný herec, pokud to bude opravdu velký herec. Duchapřítomnost, ta je nejdůležitější. Především moje. Poněvadž vím, v jaké mizérii se divadlo nachází, nebudu nijak překvapen, bude-li mi oznámeno, že všechny vedlejší role budou hrány dvěma nebo dokonce jediným hercem. Nemusí to být nutně katastrofa. V kabaretech například vystupují umělci, kteří snadno zahrají stovku rolí během deseti minut. Jedinou nevýhodou je, že takoví herci přijdou draho. Budete patrně nuceni vzít někoho méně dobrého. To bude jen poloviční neštěstí. Já si vůbec nepotrpím na virtuózní kousky. Mám docela rád, když se hraje falešně. Říká se tomu tuším distanciace. Jsem tedy pro distanciaci. Přijde to lacino a textu to dodá hloubky. Co se týče komentářů antického chóru, mohou být namluveny jediným recitátorem na kazetový magnetofón.  

Dekorace představuje dveře. Důmyslné zařízení dovolí dveře otevírat a zavírat. Bude-li výroba dveří příliš složitá, lze je případně nahradit promítáním diapozitivů.  

A to je, myslím, zhruba všechno. Ano - zapomněl jsem: hudba. Ale s tou je to jednoduché. Žádnou hudbu. Nemám rád hudbu. Nesnáším hudbu. Rámus: jsem pro. Písničky: výborně. Ale žádnou hudbu.  

Pokud bude přihlédnuto k mým požadavkům na výběr představitele pana Vavřince, lze ho požádat, aby imitoval hru na kornet, kdyby se hra příliš vlekla. Divákům to zkrátí dlouhou chvíli...  

Roland Topor


Jak jsem se setkal s Rolandem Toporem  

Miloš Rotter  

V roce 1978 mi bylo po deseti letech marného snažení konečně umožněno získat stipendium francouzské vlády a mohl jsem odjet na stáž na univerzitu v Orsay nedaleko Paříže. Bylo to krátce poté, co jsme v divadle Orfeus uvedli hru Dítě pana Vavřince od Rolanda Topora. Knížku vydalo pařížské nakladatelství Balland a v její tiráži byla uvedena i adresa v ulici Saint André des Arts. Tato známá ulice, živá zejména ve večerních hodinách, plná malých restaurací, knihkupectví a antikvariátů a jednoho kina, které dává staré filmy, vede od fontány Saint Michel ke křižovatce Buci, tam, kde se v Rohanově pasáži nachází slavné Café Procope. Vypravil jsem se jedné soboty do Paříže a poměrně snadno našel velká tmavozelená vrata, vedle nichž byla mosazná tabulka s nápisem BALLAND. Zazvonil jsem a po několika minutách se vrata otevřela a objevil se v nich muž středního věku, který se představil jako André Balland. Přiznám se, že jsem se na něj díval zaraženě a připravené věty ze mě nelezly. V té době se u nás nakladatelství jmenovala SNKLHU, SNDK, Naše Vojsko nebo Mladá Fronta a představa, že by mně v takovém nakladatelství přišel otevřít například pan Mladá Fronta, mně pobavila. Pan Balland mě zavedl do zasklené budovy ve dvoře, která mohla být dříve nějakou dílnou. Všude byly narovnány stohy knih, na psacím stole, na policích i na podlaze. Usedl jsem na jednu ze dvou židlí a spustil o tom, že naše amatérské a tudíž nemajetné divadlo Orfeus nastudovalo hru Rolanda Topora, kterou jeho nakladatelství vydalo a že jej chceme požádat o svolení tuto hru provozovat. Pravil, že ho to těší a nemá nic proti tomu, abychom ten kus hráli. Zeptáme se také Rolanda, co tomu říká a hned vytočil Toporovo číslo. Do telefonu pravil: Nazdar Rolande, je tu u mě jeden šaramantní mladý muž (obojí přeháněl) a chtěl by ti něco říct, a hned mi strčil do ruky sluchátko. Vykoktal jsem do telefonu znovu svou žádost. Topor mě nechal domluvit a řekl: To se dá hrát ? To jsem si nikdy nemyslel. Omluvil jsem se, že nemám žádné fotografie z představení, ale mohu aspoň vylíčit, jak to hrajeme. Povídal: Tak se stavte, třeba pozítří v deset hodin, André vám dá adresu.  

V určený den a hodinu jsem se skutečně dostavil. Jméno ulice si už nepamatuji, vzpomínám si jen, že to bylo v nějaké nóbl čtvrti. Našel jsem dům i byt a zazvonil u dveří. Přišel mi otevřít usměvavý, mírně obtloustlý muž v županu, evidentně rozespalý a rozpačitě se na mě díval. Připomněl jsem mu, že mě pozval na kus řeči, když jsem mu telefonoval od Ballanda. Podrbal se na hlavě a neurčitým gestem ukázal za sebe do bytu se staromládeneckým nepořádkem a povídal: Víte, my jsme včera dlouho do noci oslavovali a já se teď necítím ve formě. Pokoušel jsem se chápavě usmívat a on se na mně rozpačitě koukal. Po chvíli povídá: Vždyť jsem si vlastně všechno řekli, že ? Nezbývalo mi než souhlasit a s úsměvem jsme se rozloučili.  

(Miloš Rotter – dlouholetý člen souboru)


DVĚ RECENZE  

 

Moe Binar  

Tuto recenzi třeba číst do amplionu na náměstí uprostřed davu za doprovodu bubnu  

 

Divadlo Orfeus zahájilo nový rok 2007 netradiční černou komedií Rolanda Topora Dítě pana Vavřince, jejíž premiéru jsme viděli ve středu 10. ledna. Nové představení svým neobyčejně zvrhlým a cynickým humorem zatřese divákem a vzbudí v něm ty nejrozpornější pocity a emoce. A na ty nejsme v Orfeu zvyklí.  

Děj hry se zakládá na jediné velmi prosté a hned na počátku odbité události: odpudivý pan Vavřinec přitluče dítě na vnější stranu dveří vlastního domu. Následující série bryskních a energických výstupů různorodých postav pak vytvářejí jakési panoptikum figur soudobého života: tupý policista, turistky z USA, drzé, přechytralé – hyperaktivní děti, prostitutka, zženštilý muž, běžkyně, prsaté manekýny, televizní komentátor, prohnaný obchodník …  

Do společnosti přibude ještě mladý manželský pár, který se k panu Vavřinci stěhuje s vidinou příjemně strávené dovolené.  

Postavy se domovníka vyptávají na jeho pozoruhodné jednání, komentují ho, vysmívají se mu, odsuzují ho, někteří ho dokonce obdivují … Reakce jsou různé, ale nikoho nenapadne sejmout dítě z dveří, možná ani diváka ne.  

Nová inscenace Dítě pana Vavřince představuje neotřelý druh humoru. Jde o pozoruhodnou směsici cynického sarkasmu a půvabné naivity. Divák, na kterého právě dolehla bezbřehá bezcitnost a lhostejnost pana Vavřince, místy ani neví, má-li hrůzou skřípat zuby, zakrývat si oči, nebo pukat smíchy, uvědomí-li si přemrštěnost a nadsázku celého představení.  

Co se týče hereckých výkonů, oceňme výstup Petra Škopka, kterému se podařilo přiléhavě ztvárnit odpudivou a oplzlou postavu pana Vavřince. Manželský pár, v podání Petry Černohorské a Jiřího Sládečka, vnáší do bezcitného melodramatu odlehčení, líbeznost a hlavně iluzi, že když trochu přivřeme oči, můžeme prožít idylu i v domě chladnokrevného vraha.  

Bez vitálního tria mladých hereček, chlapeckého dueta a Ireny Hýskové by představení, pro svou krutost, snad nebylo snesitelné. Komické výstupy herců, doprovázené popovou hudbou, jsou dynamické, krátké, překvapují pestrostí kostýmů a výstižně parodují dnešní společnost.  

Dítě pana Vavřince je především hrou, v níž se prolíná, tak jako v dílech dadaistů či surrealistů, děs a komika, vážnost a groteska. Kdo neměl čas, nebo žaludek na to, uvědomit si, že jde právě o tento typ humoru, velmi ocení Televizní tiskovou konferenci, která následuje po představení.  

Dítě pana Vavřince svým žánrem a tématem rozšiřuje repertoár divadla Orfeus posledních let. A to určitou problematizací dosavadní především humoristické orfeovské poetiky: staví diváka před otázku, je-li hra o panu Vavřinci jednoznačným moralistním kusem o zkažené soudobé společnosti, nebo vyhrocenou absurdní komedií, která chce v prvé řadě diváka bavit, zatímco se jemně otře o morálku, aniž by naznačila, jaké zastává stanovisko.  

Orfeova laškovná naivita a křehkost je v této hře proto vystřídána vážným tónem. Nenechte si ujít tohle šťavnaté představení!


Radim Vašinka  

I bylo slovo učiněno skutkem aneb Zžíravý Topor došel svého zhmotnění coby další premiéra Krytového divadla Orfeus  

 

K obnovené premiéře (ta první, protizákonná, se konala v r. 1976 v Orfeově vyhnanství na Hřebenkách) došlo ve středu 10. ledna 2007, se zpožděním 15 minut (akademická čtvrthodinka).  

A jakoby herci se snažili dohnat toto zpoždění překotně nasazeným tempem: padali nejen oni, ale i dekorace, z nichž dveře, hrající hlavní úlohu, dokonce dvakrát. Vznešené publikum, zaplnivší hlediště v naddimenzovaném počtu, dělalo, že nic nevidí.  

Ale vidět bylo mnohé: samo představení, osvěžené mladou hereckou krví, bylo už textově téměř mrazivě šokující: hlavní hrdina, pan Vavřinec, pak nekonformnost textu násobil perfektním předváděním debila přesně toho typu, co má dnes u nás zelenou, v rámci osobitě chápané svobody diluviálního charakteru. Nevšímavost okolí, jež respektuje svobodu jeho podnikání, pak naléhavost tématu stupňnuje téměř k nesnesení.  

Pan Škopek, vypolštářovaný do hmotnosti 130 kg velice dovedně předváděl až nebezpečně zlý pohled otrlého zabijáka, hotovícího se k vraždě nevinné panny předmin. stol. Jeho pohybové kreace zcela zastínily kreace našich muzikálových "herců" včetně vyzáblého Korna, s odporností rovnou nahotě pana Lábuse v Revizorovi. A to už je co říci. Tento původně zvukař Krytového divadla, vyučený výhybkář ČD (dříve ČSD), se pomalu ale jistě prodírá houštinou talentu k nejvyšším metám praktikáblů. Je radost pohledět, jak hnusnou podívanou skýtá jeho titulní postava!  

S chutí hrají i pí Petra Černohorská (vrátivší se zpět do podzemí) se p. Jiřím Sládečkem. Škoda jen, že viditelné počátky střevního onemocnění posledně jmenovaného mu bránily v uvolněnějším projevu. Ale i tak sexuální scény této dvojice patřily mezi nejpozoruhodnější momenty premiéry.  

Ve hbitě střídaných epizodách jsme pak mohli obdivovat excentrickou pohybovou exhibici sl. Lucie Vašinkové, jíž s oceněníhodnou snahou šlapal na paty nový přírůstek hereckého souboru, další z absolventek Vyšší odborné školy herecké, sl. Izabela Balonová. Její scéna těžkotonážního sexuálního záchvatu se Škopkem byla pak zlatým hřebem 2.poloviny inscenace. Osvědčená již absolventka Veronika Chruščová byla tentokráte chuti poněkud mdlé,ale milé vlivem harmonického uspořádání svého života, vrcholícího právě závěrečnými zkouškami na pedagogické fakultě. Nicméně její umělecké rezervy jsou pevných obrysů. Obětavost herečky Ireny Hýskové byla v zárodku poněkud utlumena zraněním kolenního kloubu, ale i přes tento hendykep je možno hovořit o kvalitách, které stabilizovaly úroveň představení na vyšší příčce hodnotového žebříčku.  

Pozornost si zaslouží i rafinované užití útržků písní, směsi česko-francouzské, jež ve střihu s textem dávaly hře další významový rozměr, byť místy mírně lascivní.  

Ale nejvyššího ocenění si zaslouží zvučení a osvětlování produkce jedním jediným člověkem – a tím je pan Urík. Mít nervy jako on, byl bych Paganinim jako Gott! Světla a hudba se střídají v neuvěřitelném tempu – a přesto bylo překlepů, že by je člověk spočítal na prstech jedné ruky. V době jeho přítomnosti na scéně byl střídán kolegou Lukešem, farářem a reportérem inscenace. Mimochodem - neseme dosti těžce, že mezi naše diváky nepatří příznivci Novy, jak jsme mohli usoudit při Lukešově předpovědi počasí, věrně v její komické podobě obšlohnuté z dotyčné, však bez nejmenší odezvy!  

Úhrnem lze říci, že principál pochopil onen záhadný druh obecenstva, který zásadně navštěvuje pouze premiéry.  

A ve styku s diváky této černé komedie si uvědomil i své chyby, jichž se dopustil ve snaze stvořit z desítek Toporových blekautů celistvou inscenaci. Podařilo se sice vytvořit souvislou mozaiku výstupů a dojmů, ale nahuštenou jako presbuřt do poněkud neurotizujícího seskupení.  

I vyvodil důsledky:  

Hodinu před reprízou přečetl hercům třístránkové připomínky, o jejichž splnění ánsámbl laskavě požádal. Kupodivu se tak i stalo. A vznikla naprosto nová inscenace, odlehčená, herec škopek nepouštěl hrůzu očima, ale hrál na trombón, volnějšími nástupy začala inscenace i volněji dýchat, světla a zvuk se ustálily a – tak jak měly – dotvářely atmosféru, uvážlivěji prováděné sexuální scény získaly nejen na zajímavosti, ale i na komičnosti, představení v celkovém dojmu nepůsobilo na diváka s tak brutální agresivitou, jak tomu bylo o premiéře.  

Beze změn se odehrála televizní tisková konference s nekonformním panem Toporem, jehož zastoupil v době jeho nepřítomnosti ( mezitím umřel) sám principál. Působila tak věrohodně, že jsme byli podezíráni z autorství. Největší úspěch měla redaktorka Práva, Izabela Balonová, ale i ostatní kolegové od novin a rozhlasu pomohli svojí interpretací a tlučením hřebíku na hlavičku k dokonalému vyznění této originální komedie.  

K dobré tradici Krytového divadla patří v poslední době i programy, vybavené patřičnými informacemi o autorovi, slovem režiséra, případně i překladatele a pod., též mnoha obrázky.  

A mně nezbývá, než doufat ve vyplnění tužeb tohoto spolku, jež jsou shrnuty do sloganu: Tak jako o Velikonocích odlétají zvony do Říma, tak by vždy ve středu a v pátek mělo zamířit do Krytového divadla pár desítek Pražanů. Přičemž Pražan není pivo, i když zatím to tak vypadá.  

vr - haf