Vrať mi moje játra

Autor této směsky bez hlavy a paty, Radim Vašinka, označuje tuto inscenaci za „něžný horor“, ale jen zkuste tento děsuplný večer, plný cizoložstva, nájemných i dobrovolných vrahů a jejich nebohých, obětí, viselců, kostlivců, lezoucích svévolně z hrobů, hrozných básní a blikavého svícení a naivních hereckých výkonů, až na můj, zažít na vlastní kůži! Věru podivná to něha! A mládeži přístupná k tomu, i když už má v mateřské školce pohlavní výchovu. Po právu byl neudělen grant hl. m. Prahy.

Inscenace, dožívající se navzdory ztrátě jater, která jsme po této výzvě skutečně museli vrátit, již 8. roku (!) svého věku – něžný horor, přístupný i mládeži, jedno z nejoriginálnějších představení našeho divadelního spolku, inspirované strašidelnými pohádkami V. Tilleho, jimiž byl v raném mládí odkojen Egon Bondy a které se viditelně podepsaly na jeho básnickém i filosofickém díle a podnítily i vznik hororové kapely Lidé z plastiku. Svým dílem jsou zastoupeni i Antonín Skůček, Marie Votrubová-Haunerová, Franta Ketzek a Vladimír Bidlo, zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní autoři z Wernischovy antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Též zinscenována báseň T. R. Fielda!

Kritické ohlasy  

Vážení příznivci! Vzhledem k nezájmu divadelních recenzentů jsme nuceni o své práci referovat ctěné veřejnosti sami. Tohoto obtížného úkolu se ujal sám náš principál, zvítězivší ve veřejně nevypsaném konkurzním řízení. Autor vychází jednak z teorie, že dobré zboží se chválí samo, jednak z všeobecně známého faktu, že čím větší blbost, tím více slávy. Dovolujeme si jako první plod této spolupráce zveřejnit bravurně rozebranou premiéru našeho posledně premiérovaného titulu:  

VRAŤ MI MOJE JÁTRA  

Titul sám je mírně zavádějící, ať se tváří sebevíc pohádkově, ale tak je zavádějící i celá inscenace, dá-li se vůbec o inscenaci mluvit, protože představení samo má spíše strukturu a charakter kabaretu (z fr. caba rette). Titul zavádí tím, že by si člověk mohl myslet, že se jedná o krádež v prodejně masa, kde jeden zákazník připravil druhého o zakoupený tovar (jde ovšem o chybně transkribovaný akční titul Vrť mi moje játra!) a dožaduje se jeho navrácení. Ne! Název spektáklu (spektákl to ovšem při všech výhradách je, a to znamenitý!) je údajně odvozen od titulu jedné z Tillových tzv. pohádek (nikoliv tedy – jak by bylo logické - o dávného českého budíka Tyla, Jana Ev. Kajetána, blbě napsaného!), které principál svého času lstivě vymámil v momentu snížené sebekontroly od básníka Egona Bondyho. Jejich příběhy tvoří základ obrysu tohoto krytového hororu. Ono je vůbec otázkou, jsou-li tyto „pohádky“ vůbec pohádkami, ba dokonce komu je vlastně tento večer určen. Tvrzení, že básník Bondy je jimi odkojen a nic moc se mu nestalo, není všezaštiťujícím argumentem. Protože děsit děti, už tak dost zmlsané různými těmi kakemony a vetřelci a želvami pinža-minža a mimozemšťany, ve zbytcích jejich volného času ještě nepěkným děsem divadelním, mi připadá poněkud nekřesťanské. Ba dokonce je v tom možno spatřovat i neférový konkurenční útok na waldorfské školství. A děsit dospělé, zhýčkané děsivostí existenčních poměrů a sníženým inteligenčním kvocientem valné většiny našich politických a státních jelit (původně zamýšleno méně výstižné „elit“), je předem prohraný nadlidský boj.  

Nedbale vybrané pseudopohádky jsou pak doplněny upadlou poezií, dodanou ze sebrané knihy Ivana Wernische „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“, takže celek se jeví jako naprosto nahodilý slepenec, zoufale se podbízející divákovi svojí lacinou prvoplánovostí.  

Ruku v ruce s trapností dramaturgickou jde trapnost režijní: jsme svědky orgií staromódních nápadů, jimiž se pan tzv. režisér snaží vybočit z novonormalizačního uměleckého trendu: herce např. není potmě vidět, zato vidíme ptáky, které drží v ruce, nebo se kmitají v přerušovaném světle, jsou vidět svítící květiny a kdyby byl zařazen výsek z Čarostřelce, jistě by byly vidět i svítící kulky. K tomu všemu při nadbytečně zařazených zpěvních číslech tluče principál jako obvykle na buben, navíc falešně, spoléhaje, že se mu divák (schválně nepíši diváci!) bude smát, jako kdyby byl komik, ale to není, protože nedovede kulit oči! Čímž se dostáváme k hereckým výkonům.  

Herci jsou v inscenaci dvojího typu:  

a) recitující herci jsou originální jen svojí neumělostí, hrubým, nekultivovaným projevem, tak kontrastujícím s dobře posazenými hlasy krásně rezonujících mistrů uměleckého slova, kteří nás dovedou tak libě uspávat svou buď hedvábností, nebo vrčením  

b) jako herci jako takoví jsou krytoví herci normálně těžko použitelní jako herci pro svoji podstandardnost. Vymyká se jen samorežírující se nadstandardně obtloustlý Vašinka, ale Radim, snažící se působit dojmem dobromyslného tlouštíka, ale pokud jde o snahu dokumentovat realistické herectví, patří, koneckonců i s Irenou Hýskovou, spíše do Maryši na Národním divadle. Tam by ovšem byli příliš nevkusní svým poněkud povadlejším temperamentem. Hýskové – mimochodem kdysi oslňující pražské diváky coby avantgardní herečka Hadivadla, když ještě bylo Hadivadlem – ovšem dovede zaujmout bytostně kladným vztahem k vnitřnímu životu staré žebračky z pastoušky. Nicméně oba interpreti to marně hrají na komickou notu. Nereagující divák totiž se nemá čemu smát, protože takhle se doopravdy hraje. Lucie Vašinková neúměrně vystavuje na odiv existenci svého na dívku nadbytečně vyvinutého mozku, jenž by v civilu mohl být časem až příčinou nesexuálního harašení. Moe Binar navzdory svému mužsky vyznívajícímu příjmení prokazuje sdostatek dobré vůle inklinovat k ženskému pohlaví v jeho sličnější podobě za využití solidně zvládnutého českého jazyka. Pak jsou tu i pánové: Petr Škopek, vizuálně prokazatelně nejstarší, by měl být i herecky nejzkušenějším. Možná, že už hodně pamatuje, ale v Játrech mi připadá býti sestrojen spíše z dubového dřeva. Začátečnické krůčky již škobrtavě zdolal jak mentálně rezervovanější Pavel Urík, tak i trochu zastydle elegantní Jan Lukeš, přizdobivší si do svých rolí spodní pysk módním vouskem po vzoru skákajících lýžařů. Nepopiratelná je ovšem zřetelná snaha všech odehrát toto podivné představení od začátku až do konce. Ten je ovšem tak nezřetelný, že nejstarší z herců, principál, to musí sdělit obecenstvu. Dojíti do konce umožňuje účinkujícím svojí soustředěnou prací v malém kamrlíku bez vyhlídky uschovaný Jiří Sládeček, obsluhující stroj zvukařský i osvětlovací všemi údy i v civilu těžce pracujícího vojáka – zde připomínajícího spíše topiče v podpalubí Titanicu. Večer však navzdory všemu se setkává se značnými sympatiemi publika (pokud ovšem přijde), které vrcholí potleskem ve stoje. Konstatuji, aniž chápu proč.  

Diváci bývají většinou ustrojeni, jako by šli do divadla, některé z dam předvádějí elegantní róby, slečny a mladí pánové, pokud ještě nocí nosící džíny, mívají je čistě vyprané. Bezdomovci, kterým jsou vyhraženy celé čtyři přístavky, neodvažují se páchnout špínou, vlivem kultivovaného ač domácího prostředí nechrápou. Obvyklým jevem bývají mladé dívky, které se vyznačují nevázaným smíchem, patrně spontánního charakteru nervového původu. Mladí pánové oproti nim se vyznačují roztomilou tupostí.  

Dlužno konstatovat, že tradiční zelná polévka bývá vynikající, a zcela splňuje mentálně poddimenzované normy EU, stejně jako výborně chlazená voda. Personál milý a pozorný, uvádějící dívenky lepé, téměř budící neslušné choutky, všichni jsou schopni komunikace snad ve většině slušných evropských jazyků a tahitštině, což spolu s dokonale zabydleným prostředím stojí za návštěvu tohoto unikátního klubu.  

vr-haf (Radim Vašinka)